Julia Kristevová

Julia Kristevová (* 24. června 1941 Sliven, Bulharsko) je spisovatelka, lingvistka, psychoanalytička, profesorka francouzské Univerzity Paříž VII.

Julia Kristevová
Narození	24. června 1941 (83 let) Sliven, Bulharsko Bulharsko
Povolání	psychoanalytička, vysokoškolská učitelka, socioložka, filozofka, literární kritička, romanopiskyně a jazykovědkyně
Alma mater	Univerzita Paříž VIII (do 1973) Sofijská univerzita
Témata	lingvistika a psychoanalýza
Významná díla	Powers of Horror Cet incroyable besoin de croire
Ocenění	rytíř Řádu umění a literatury (1987) Holbergova cena (2004) Cena Hannah Arendtové (2006) Cena VIZE 97 (2008) komandér Národního řádu za zásluhy (2011) … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Philippe Sollers
Vlivy	Stéphane Mallarmé Comte de Lautréamont Georges Bataille Antonin Artaud Sigmund Freud … více na Wikidatech
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Narodila se 24. června 1941, vyrostla v komunistickém Bulharsku. Ve věku 25 let odešla na doktorské studium do Francie, kde se vzápětí připojila ke skupině intelektuálů Tel Quel vydávající stejnojmenný časopis. Zkušenosti s komunistickým režimem v Bulharsku jí umožnily lépe rozumět marxismu a dílu ruských formalistů. Svůj lingvistický přístup shrnula v knihách Semeiotike, kde sama svůj charakteristický výklad literárních textů nazývá sémanalýzou, La Texte du Roman a La Revolution du Langage Poetique, která byla její dizertační prací. V průběhu sedmdesátých let se začala věnovat psychoanalýze a v rámci psychoanalytické interpretace napsala několik knih, jako např. Au commencement était l'amour: psychanalyse et foi, Soleil noir: dépression et mélancolie nebo Les pouvoirs de l'horreur, kde čerpala z vlastní psychoanalytické praxe. V současné době vyučuje lingvistiku na Univerzitě Paříž VII, přednáší také na univerzitě v Kolumbii, New Yorku a Torontu a je členkou Pařížské psychoanalytické společnosti. V roce 2006 získala cenu Hannah Arendtové za své politické myšlenky.

Když ji její spolužák Roland Barthes nazval „cizinkou“, neodkazoval (pouze) k jejímu geografickému původu, ale také ke stylu psaní, který se vyznačuje komplikovaným projevem plným nejasných pojmů, množství cizích slov či běžných slov v nových, netradičních významech.

Dílo

Jazyk jako proces označování

Kritizuje moderní lingvistiku a zabývá se tím, co jazyk vlastně znamená. Odvrací se od sassurovského konceptu jazyka založeného na mluvícím subjektu jako objektu lingvistiky. Mluvící subjekt je pro ni nejen prostorem pro strukturu a opakující se přeměnu, ale především její ztrátou a výdajem. Jazyk podle ní není monolitickou homogenní strukturou, ale heterogenním komplexním procesem označování. Nahrazuje Lacanovo dělení mezi imaginárním a symbolickým řádem dělením mezi sémiotickým a symbolickým a interakci mezi nimi nazývá “proces označování”.

Feminismus, femininita a mateřství

Spolu s Luce Irigarayovou či Hélène Cixous bývá považována za klíčové postavy francouzského feminismu. Ve svých dílech pojednávajících o ženskosti odkazuje na psychoanalytickou tradici, přičemž se snaží o přehodnocení předoidipovského vztahu dítěte k matce. Zde dochází k závěru, že nejen individuální subjekt, ale také celá kultura stojí na potlačení původní identifikace s mateřským ženstvím. K otázce ženství (femininity) přistupuje z pozice antiesencialismu a zdůrazňuje, že ženství jako takové není možné definovat. Spolu s tím také odmítá existenci „ženského psaní“ („écriture féminine“ či „parler femmes“), protože konkrétní charakteristiky ať již subjektu nebo psaní jsou závislé na daném kontextu, na jejich pozici v symbolickém řádě. To, co stanovuje ženě její místo, je její vztah k dominantnímu symbolickému systému. Zdůrazňuje, že ženy si musí najít své místo v kulturním prostoru prostřednictvím jiných modulací jazyka a jiných předmětů myšlení než těch mužských. Takové hledání však nemůže probíhat na rovině uniformního kolektivního hnutí, ale výhradně na rovině individuální; každá žena si musí najít svůj vlastní specifický jazyk. Schvaluje užití zájmena „my“ (ženy) v případě feministické politické akce, zároveň však poukazuje na represivní povahu označení „žena“, které předepisuje určité vzory myšlení, chování a jednání. Ženy může legitimně spojovat jejich politický nebo sociální program, ale ne jejich „ženská podstata“. (Fulka 2002). Specifické postavení v symbolickém řádu zaujímá mateřské tělo, které hraje významnou roli při vytváření subjektivity. Kristevová odmítá Freudovu a Lacanovu tezi o důležitosti otce a hrozbě kastrace a naopak volá po novém přehodnocení mateřství. V eseji nazvané Stabat mater kritizuje mj. Beauvoirovou za její striktní odsunutí mateřství do pozadí a upozorňuje na nejasnou pozici mateřského těla. Žena-matka je jistým způsobem „rozštěpená“, nachází se mezi přírodou a kulturou, vnitřním a vnějším, sémiotickým a symbolickým; toto rozštěpení pak podle ní přináší tvůrčí psychický prožitek, který se nemůže ničemu jinému vyrovnat.

Vybraná bibliografie

• 1969 Semeiotike: recherches pour une sémanalyse. Paris: Éditions du Seuil.
• 1970 Le Langage, cet inconn: une initiation à la linguistique. Paris : S.G.P.P.
• 1970 Le Texte du roman: approche sémiologique d'une structure discursive transformationnelle. The Hague; Paris; New York: Mouton.
• 1971 Épistémologie de la linguistique. Hommage à E. Benveniste. Paris: Didier.
• 1974 Des Chinoises, Paris: Éditions des Femmes.
• 1974 La Révolution du langage poétique: l'avant-garde à la fin du XIXe siècle, Lautréamont et Mallarmé. Paris: Éditions du Seuil.
• 1977 Polylogue. Paris: Éditions du Seuil.
• 1980 Pouvoirs de l'horreur: essai sur l'abjection. Paris: Éditions du Seuil.
• 1988 Étrangers à nous-mêmes. Paris: Fayard.

V češtině

• 2004 Jazyk lásky: eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství. Praha: One Woman Press.
• 1999 Slovo, dialog a román: texty o sémiotice. Praha: SOFIS.

Vyznamenání

• 1987 Chevalier dans l'Ordre des Arts et des Lettres
• 1989 Cena Henryho Hertze
• 1991 Řád Ordre National de la Mérite
• 1995 Čestný doktorát na Western Ontario University, Kanada
• 1997 Řád Légion d'Honneur
• 1997 Čestný doktorát Victoria University na Toronto University, Kanada
• 1998 Členkou American Academy of Arts and Sciences
• 1999 Čestný doktorát Harvard University, Boston, Ma
• 2000 Čestný doktorát Université Libre v Belgii
• 2000 Čestný doktorát Universität Bayreuth
• 2000–2001 na školní rok jmenována členkou Institut Universitaire de France
• 2000 Členkou Torontské univerzity, Kanada
• 2002 Členkou British Academy, London
• 2002 Čestný doktorát University Sofia
• 2002 Členkou Academie Universelle des Cultures
• 2003 Čestný doktorát New School University, New York
• 2004 Mezinárodní Holbergova cena
• 2006 Cena Hannah Arendtové
• 2007 Cena créateurs sans frontières, « essai », quai d’Orsay, cultures France
• 2007 Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97

Odkazy

Související články

• Seznam bulharských spisovatelů

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Julia Kristevová na Wikimedia Commons
• Osoba Julia Kristevová ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Julia Kristevová

Portály: Lidé | Literatura | Jazyk