Narozen 8. 3. 1896 v Dolní Rovni (okr. Pardubice), zemřel 1. 11. 1944 v Pasekách (okr. Chrudim), nyní součást obce Proseč. Odbojář za 2. světové války. Podplukovník a brigádní generál in memoriam. From Wikipedia, the free encyclopedia
Josef Svatoň (8. března 1896 Dolní Roveň (okres Pardubice) – 1. listopadu 1944 Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim)) byl příslušníkem československých legií na Rusi, vojákem z povolání (důstojníkem) prvorepublikové československé armády (hodnost podplukovník in memoriam povýšen na generála)[2] a dostihovým jezdcem.[2] Za protektorátu se zapojil do protiněmeckého odboje v řadách vojenské ilegální organizace Obrana národa (ON) a v Radě tří (R3).[1] Jako velitel partyzánů ve východních Čechách byl zastřelen při uniku z obklíčení gestapem.[2][3][4][5]
| Josef Svatoň | |
|---|---|
 podplukovník (in memoriam generál) Josef Svatoň | |
| Narození | 8. března 1896 Dolní Roveň (okres Pardubice),  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 1. listopadu 1944 (ve věku 48 let) Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim),  Protektorát Čechy a Morava |
| Příčina úmrtí | zastřelen při úniku z obklíčení gestapem |
| Místo pohřbení | Pomník generála Svatoně a kapitána Sošky (v parčíku generála Svatoně a kapitána Sošky) |
| Národnost | česká |
| Občanství | Rakousko-Uherské |
| Vzdělání | měšťanská obchodní škola; vyučený řezník, uzenář[1] |
| Alma mater | měšťanská obchodní škola[1] |
| Povolání | důstojník prvorepublikové československé armády |
| Zaměstnavatel | československá armáda |
| Znám jako | alias „Doubek“ |
| Titul | podplukovník, generál (in memoriam) |
| Ocenění | viz text |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Svatoň se narodil 8. března 1896 v obci Dolní Roveň u Pardubic.[6] Ještě před vypuknutím první světové války se vyučil řezníkem.[2] V roce 1915 musel narukovat k vojenskému jezdectvu Rakousko-uherské armády a poté byl odeslán na ruskou frontu.[2] V hodnosti vojína strážmistra sloužil u 2. hulánského pluku, když u města Kremence dne 4. června 1916 padl (přešel dobrovolně[2]) do ruského zajetí.[1] V Kyjevě si v létě 1916 podal přihlášku do československých legií,[2] kam byl v hodnosti vojína zařazen 9. července 1916 k 1. střeleckému pluku.[1] Spolu s ostatními československými legionáři na Rusi se účastnil bitvy u Zborova (1. až 2. července 1917) a následně (během občanské války v Rusku) absolvoval s československými legiemi celou sibiřskou anabázi.[2] Svoje vojenské působení v řadách československých legií ukončil (v hodnosti kapitána služebně u 1. jízdního pluku) formálním vyřazením ke dni 2. srpna 1920.[1]
Po návratu do Československa se zařadil do nově se formující československé armády[1] v hodnosti nadporučíka ověnčen několika vyznamenáními za svoji bojovou činnost.[2] Během své vojenské služby v prvorepublikové armádě vystřídal několik lokalit, sloužil v Terezíně, v Bratislavě a ve Vysokém Mýtě.[2][p. 1][p. 2]
Díky vynikajícím výsledkům v disciplíně „jízda na koni“ byl v roce 1935 nominován do příprav na olympijské hry 1936 v Berlíně.[2][7] Ještě před dokončením tréninku (vzhledem k zostřující se mezinárodně–politické situaci) byl (na vlastní žádost) uvolněn ze sportovní přípravy a olympiády v Berlíně v roce 1936 se neúčastnil.[2]
Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava (po 15. březnu 1939) a po rozpuštění prvorepublikové československé armády[7] se Josef Svatoň zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa ve východních Čechách.[2][6] Poté, co v roce 1941 jen těsně unikl zatčení, ponořil se do ilegality[2] a v březnu 1942 se přesunul na Českomoravskou vysočinu.[6] (V odboji používal krycí jméno „Doubek“.) Od té doby žil jako psanec, nucen ukrývat se na různých místech v ilegálních bytech či skrýších.[2] V ilegalitě působil Josef Svatoň celkem tři roky.[2]
Do ilegální činnosti zapojoval hasičské spolky na Vysokomýtsku a Chrudimsku.[7] Postupně navázal spojení s ilegální organizací KSČ na Prosečsku, na jaře 1944 se napojil na Radu tří (profesor Josef Grňa)[7] a vešel do kontaktu s velitelem partyzánů Karlem Veselým-Štainerem na Českomoravské vysočině.[6] Během své protiněmecké „podzemní“ činnosti organizoval partyzánské jednotky, spolupracoval se členy paradesantních výsadků z Velké Británie a také pomáhal uprchlým sovětským válečným zajatcům.[2]
Byl jeden z předních činitelů odbojové organizace Rada tří (R3),[6] která vznikla v roce 1942 a v jejímž čele byli generál Vojtěch Luža a profesor JUDr. Josef Grňa.[8] R3 působila hlavně v oblasti Českomoravské vrchoviny (spadala do oblasti Chrudimska).[8] Jako člen R3 byl Josefem Grňou určen, aby ve vojenském vedení R3 (v celé oblasti Vysočiny[6]) zastoupil generála Vojtěcha Lužu poté, co byl Luža 2. října 1944 zastřelen v obci Hřiště u Přibyslavi.[7] Svatoň ale velení R3 (svoji moc) převedl obratem na vojenský kolektivní výbor tvořený Karlem Veselým-Štainerem, podplukovníkem Josefem Robotkou a kapitánem Eduardem Soškou.
Na podzim 1944 se gestapu podařil průnik do ilegální sítě hasičských spolků a kruté výslechy zatčených osob poskytly německé státní tajné policii nové stopy.[7] Rada tří využívala k úschově ilegální vysílačky Milada (a k dočasnému úkrytu svých členů) objekt v Proseči, kde bydleli manželé Hartmanovi.[7] Ke konci října 1944 navštívil Hartmanovi jim neznámý muž (člen pardubického gestapa) Hubert Hanouske, znal odbojové tajné heslo („Pod dubem, za dubem“) a sháněl se po poštovním úředníkovi Janu Hartmanovi. Paní Hartmanová jej nasměrovala ke Křemenákům a Ehrenbergerům.[7] U Křemenáků gestapo nenašlo ani Hartmana a ani Svatoše a proto pokračovalo dále na Paseky nad Prosečí k nadlesnímu Ehrenbergerovi, jehož hájenku obklíčilo 1. listopadu 1944 v 7.00 hodin ráno celkem osm mužů.[7]
Gestapo vyzvalo hajného Ehrenbergera aby se vzdal (a otevřel) a do hájenky poslalo českého protektorátního četníka Protivínského.[7] Ehrenberger po krátkém výslechu přiznal, že na půdě hájovny někoho ukrývá.[7] Následoval výstup k půdě v pořadí Ehrenberger, Protivínský a člen gestapa.[7] Na půdě panovala tma, okno vedoucí do zahrady bylo zatemněné. Když skupina dosáhla posledního schodu uskočil hajný stranou a vzápětí nato uslyšel dvojí cvaknutí kohoutku. Protivínský skočil ze schodů dolů a spolu s ním padal i člen gestapa.[7] Svatoňovi nejspíše selhala pistole, ale v nastalém zmatku unikli spolu se Soškou oknem do zahrady a prchali úvozem pryč od hájenky.[7] Německá obsluha kulometu na ně zahájila střelbu.[7]
Podplukovník Josef Svatoň byl zraněn a kapitán Eduard Soška, poté, co se mu podařilo dostat se mimo nebezpečný otevřený prostor, se pokusil pro Svatoně vrátit.[2] Palba z kulometu zasáhla Sošku, který ve svízelné situaci spáchal sebevraždu vlastní zbraní. Těžce zraněný Svatoň se živý do rukou gestapa rovněž nedostal.[2] Těla obou odbojářů nacisté převezli do pardubického krematoria, avšak tamní pracovníci popel hrdinů uchovali.[9][10] V místě přestřelky byl (o rok později) vztyčen památník věnovaný oběma vůdcům partyzánského odboje proti nacistům.[9][10] V jeho základech je uložen jejich popel.[7]
Hájovnu opustil oknem během zátahu i hajný Ehrenberger, který využil nastalého zmatku a zmizel opačným směrem než Svatoň se Soškou.[7] Ehrenbergerovi se podařilo z místa zátahu uniknout směrem k lesu, následně se přidal k partyzánům a do konce druhé světové války žil u Vomočilů ve Vidlaté Seči.[7] V hájovně zbyla Ehrenbergerova manželka (utrpěla psychický šok a ztratila vědomí) a její sestra.[7] Gestapo obě ženy, zatčeného Křemenáka a dvojici rakví odvezlo do Pardubic.[7] V Malé pevnosti Terezín se paní Ehrenbergerová a její sestra dočkaly konce druhé světové války.[7]
V období od konce října 1944 do listopadu 1944 pozatýkalo gestapo asi třicet místních spolupracovníků odboje.[7] Zatýkání unikl jak poštovní úředník Jan Hartman, tak i jeho manželka a dcera.[7] Složitou cestou se Hartmanovi dostali na Moravu do Věstínku k Dvořákovým, kde ale jeden z partyzánů omylem při čištění zbraně jejich dceru zastřelil.[7] Na počátku 50. let 20. století byl Jan Hartman zatčen a v rámci komunistické akce „Malíř“ byl odsouzen k několika letům odnětí svobody.[7]
Rada tří byla smrtí podplukovníka Josefa Svatoně značně oslabena.[7][p. 3] Po Svatonově smrti se ilegální skupina, která kolem něj působila hlavně na Novoměstsku již od roku 1940, přejmenovala na skupinu „Generála Svatoně“.[11]
Podplukovník Josef Svatoň byl in memoriam po druhé světové válce povýšen do hodnosti generála.[11][6]
Československý válečný kříž 1914–1918[2]
Československý řád Sokol s meči[2]
Československá revoluční medaile[2]
Československá medaile Vítězství[2]
Vojennyj orděn svjatogo Georgija IV. stěpeni; Řád svatého Jiří (kříž svatého Jiří), IV. třída (stupeň); III. třída (stupeň) a II. třída (stupeň)[2]
Československý válečný kříž (in memoriam)[2]
Odznak Československého partyzána (in memoriam)[2]Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
