Jošio Nišina

Jošio Nišina (japonsky 仁科芳雄, Nišina Jošio; 6. prosince 1890 – 10. ledna 1951) byl japonský fyzik. Bývá nazýván „otcem zakladatelem moderní fyziky v Japonsku“.

Jošio Nišina
Narození	6. prosince 1890 Satošó
Úmrtí	10. ledna 1951 (ve věku 60 let)
Příčina úmrtí	rakovina jater
Místo pohřbení	Hřbitov Tama
Alma mater	Tokijská univerzita
Povolání	fyzik, teoretický fyzik a jaderný fyzik
Ocenění	Cena Asahi (1944) Řád kultury (1946)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jošio Nišina, Llewellyn Thomas a Friedrich Hund, v Kodani v roce 1926

Nišina se narodil v Satoshō v Okayamě, a vystudoval Tokijskou univerzitu jako elektrický inženýr v roce 1918. Po dokončení studia se stal zaměstnancem Ústavu pro fyzikální a chemický výzkum (nyní RIKEN).

V roce 1921 byl kvůli výzkumu poslán do Evropy. Navštívil některé Evropské univerzity a instituce, včetně Cavendishovy laboratoře, univerzity v Göttingenu a Kodaňské univerzity. V Kodani prováděl výzkum s Nielsem Bohrem, s nímž se velmi spřátelil. V roce 1928 napsal knihu o nekoherentním nebo Comptonově rozptylu s Oskarem Kleinem v Kodani, z níž byl odvozen Kleinův–Nišinův vzorec.

V roce 1929 se vrátil do Japonska, kde se snažil podpořit prostředí pro studium kvantové mechaniky. Založil Nišinovu laboratoř v rámci RIKENu v roce 1931 a pozval některé západní učence do Japonska, včetně Heisenberga, Diraca a Bohra, stimulovat japonskou fyziku. Jeho laboratoř byla vážně poškozena během druhé světové války a většina zařízení musela být po válce vyřazena a přestavěna.^[1]

Zemřel na rakovinu jater v roce 1951.^[2]

Kráter Nišina na Měsíci je pojmenován po něm.

Práce

Nišina je spoluautoremem Kleinova–Nišinova vzorce. Jeho výzkum se týkal kosmického záření a vývoje urychlovačů částic, pro něž zkonstruoval na RIKENu několik cyklotronů. Zejména objevil miony v kosmickém záření nezávisle na Andersonovi a jeho spolupracovnících. Objevil také izotop uranu uran-237 a propagoval studium jevu symetrického štěpení vyskytujícího se při rychlém neutronovém ozařování uranu (1939–1940).

Byl hlavním výzkumným pracovníkem RIKENu a vedl generace fyziků, včetně dvou nositelů Nobelovy ceny: Hidekiho Jukawy a Šin’ičiró Tomonagy.

Během druhé světové války byl šéfem japonského jaderného programu.