česká sochařka, keramička, malířka, kurátorka a pedagožka From Wikipedia, the free encyclopedia
Jindra Viková (* 2. února 1946 Praha) je česká sochařka, keramička, malířka, kurátorka a pedagožka.
Jindra Viková | |
---|---|
Jindra Viková (2020) | |
Narození | 2. února 1946 (78 let) Praha Československo |
Povolání | sochařka, keramička, malířka, pedagožka, grafička, učitelka, výtvarnice, kurátorka a umělecká pedagožka |
Manžel(ka) | Pavel Baňka |
Děti | Markéta Baňková |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jindra Viková pochází z rodiny bankovního úředníka. Oba rodiče i starší sestra Jaroslava byli výtvarně nadaní - matka navrhovala vlastní modely oděvů, otec amatérsky maloval a jeho pozdní díla jsou řazena k Art brut.[1]. Viková navštěvovala v letech 1960-1964 Střední odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a od roku 1964 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru keramiky u prof. Otto Eckerta. Během studia se 20. srpna 1968 vdala za elektroinženýra, člena beatnické skupiny a fotografa Pavla Baňku a roku 1969 se jim narodila dcera Markéta.[2][3] Studia ukončila v roce 1970. Jejich pražský ateliér byl místem setkávání pro přátele z neoficiálního uměleckého prostředí. Počátkem 80. let založila s Pavlem Baňkou a svými přáteli neodadaistický spolek Rozbřesk, který pořádal přednášky, divadelní představení a vlastivědné vycházky.
Roku 1973 byla vybrána do mezinárodní soutěže umělecké keramiky v italské Faenze a následujícího roku měla první samostatnou výstavu v Malé galerii Čs. spisovatele v Praze. Roku 1975 navrhla spolu s Peterem Orieškem svou první realizaci v architektuře. Roku 1981 získala jednu z hlavních cen ve Faenze a o dva roky později se stala členkou prestižní mezinárodní organizace IAC (International Academy of Ceramics). V roce 1984 obdržela zlatou medaili na mezinárodní keramické soutěži ve Faenze a 1986 Grand Prix na Trienále porcelánu v Nyonu a zlatou medaili ve Vallauris. Roku 1985 byla spolu s Pavlem Baňkou pozvána do USA a přednášela na Middlesex County College (New Jersey) a California School of Arts and Crafts (Oackland).[4][5][6]
Od roku 1986 se pravidelně zúčastňovala mezinárodních keramických sympozií a výstav. V roce 1988 byla pozvána na 1. mezinárodní keramické symposium do Canberry a pracovala na tamní School of Art. Získala první cenu za keramiku v Bagdádu. V následujícím roce byla zastoupena na rozsáhlé přehlídce současné evropské keramiky v Auxerre, která pak putovala po několika dalších zemích. Pád komunismu oslavila skupina Rozbřesk nastudováním Ódy na radost a jejím provedením o silvestrovské noci 1989 na Václavském náměstí.
V roce 1990 se zúčastnila sympozia v Römhildu a v následujícím roce strávila jako hostující pedagog jeden školní semestr na Art School v Ann Arbor v Michiganu. Spolu s Pavlem Baňkou vystavovala v Jacques Baruch Gallery v Chicagu a samostatně v Galerii L v Hamburku a po 17 letech znovu v Galerii Čs. spisovatele v Praze.
V roce 1992 odjela na pozvání ředitele Clay Studia ve Filadelfii Jimmy Clarka na konferenci americké organizace sochařů a keramiků ENSICA a byla přizvána k účasti na tamější putovní výstavě "Contemporary East European Ceramic Exhibition".[7][8] Později v témže roce se zúčastnila sympozia kostního porcelánu v Kaunasu a dvou výstavních akcí v Anglii. V Čechách byla zastoupena na významné putovní výstavě Sochahlína (Cheb, Praha, Karlovy Vary). Následující rok 1993 strávila z větší části v USA, kde jako hostující pedagog učila po dva semestry v ateliéru keramiky na Ohio University v Athens a strávila dva měsíce v College of Art na Maryland Institute. V roce 1994 byla jmenována generální komisařkou soutěže a kurátorkou výstavy Fletcher Challenge Ceramics Award v Aucklandu. V následujícím roce vedla workshop na Universitě v Canbeře a o rok později keramický program zahraničního semestru University Ohio v Praze.
Rok 1997 byl pro Jindru Vikovou významný. Jindra spolu s manželem odjeli na šestiměsíční rezidenční pobyt v Sitka Center for Art and Ecology v Oregonu[9], který významně ovlivnil další tvorbu obou umělců. Zde se spřátelila se sochařem a zakladatelem centra Frankem Boydenemm a vytvořila sérii velkých keramických bust pro výstavu v Portlandu.
Po roce 1998 se Jindra Viková zúčastnila zahraničních sympozií v Turecku (1998), Dánsku a Polsku (2000), Itálii a Slovensku (2001), Turecku a Polsku (2002), Rakousku (2005), Polsku (2007) a opakovaně v německém Deidesheimu (2007, 2009, 2010). Několikrát přednášela na universitách v USA (Art University Salem, Oregon, 1998, 2000, Georgia State University, Atlanta, 2000, Santa Anna College of Arts, 2000, Long Island University, 2000 a New York University, New York, 2000, 2002, University of Massachusetts, Darmouth, 2002, Willamette University, Salem, 2005, Pingry School of Art, New Jersey, 2008). Od roku 1990 zasedá v mezinárodních porotách uměleckých soutěží a od roku 2004 je členkou koncilu IAC, kde zastupuje středoevropské a východoevropské země.
Doma vede od roku 2002 dílny keramické tvorby v centru Jarmily Tyrnerové v Kohoutově.[10] V roce 2014 byla kurátorkou výstav galerie Natura v průhonickém zámku a roku 2015 výstavy Pocta Guttfreundovi v Rabasově galerii v Rakovníku.
Jindra Viková pracuje s porcelánem a pálenou hlínou jako se sochařským materiálem. Její raná díla jsou prostorové reliéfy a figurální kompozice orámované chromovými konstrukcemi jako malé scénické obrazy (Hra v kostku, 1978). Jemný a inteligentní humor vyprávěných příběhů dobře koresponduje s grafikami Adolfa Borna, se kterým společně vystavovala v síni Umění-Knihy a později v Chrudimi. Jedna z jejích soch - imaginární portrét dívky se zakrytýma očima, byla určena pro nakladatelství Lyra Pragensis (Dekameron, 1979). Důležitou významovou složku v dílech Jindry Vikové hraje malba na glazurách. V sérii reliéfních kachlů z konce 70. let, které tvořily dokonalý pandán k obrazům Petry Orieškové na společné výstavě v Galerii Mladá fronta, dosahuje malbou iluze hlubokého prostoru (Záliv, 1978). Pro obě výtvarnice byl charakteristický také zájem o kočkovité šelmy, pohyb a detaily jejich anatomie (Průnik, 1979). Současně s objekty, zachycujícími příběh, vznikla série metaforických situací s variacemi gest lidských rukou (Hry, 1979) a cyklus reliéfů z polského keramického sympozia, které uplatnily kontrast hladkých porcelánových trubic s malovaným pozadím a předznamenaly pozdější reliéfní asambláže (Pokus o spoutání živlů, 1978).
Inklinace autorky k figuraci musela nutně reflektovat dobové vlivy tzv. Nové figurace, doteky s pop artem a komerčním prostředím reklamy a módních časopisů.[11] V jejím případě byla stejně důležitá také osobní zkušenost s renesančním uměním, které poznala roku 1969 na svatební cestě v Itálii. Od počátku 80. let používala Jindra Viková tenké plátky porcelánu, z nichž vyřezávala siluety lidských hlav a viditelnými oporami ze stejného materiálu z nich vytvořila třírozměrné objekty. Iluzivní modelaci tváře doplňují abstraktní kresby litými barevnými glazurami v nízkém reliéfu. Za jedno z prvních děl, které zakoupilo do sbírky muzeum ve Faenze (Rozhovor, 1981) obdržela ocenění na tamní mezinárodní přehlídce. Jindra Viková pak tento originální výtvarný počin, který se vzápětí stal její "značkou" a proslavil ji, rozvinula do celé série převážně ženských porcelánových hlav (Florencie, 1981). V 80. letech se stala mezinárodně známou keramičkou, která sklízela ocenění na prestižních přehlídkách. Pro tvorbu Jindry Vikové je kromě přirozené ženské jemnosti a citlivosti a někdy až manýrizujícího estetismu[12] charakteristická také druhá poloha, která pomocí nejrůznějších výtvarných prostředků dodává jejím sochám expresivní výraz (Anonym, 1987) nebo prvky hravé absurdity. Takové sochy začala vytvářet během svého pracovního pobytu v Canbeře, kdy na čas opustila figuraci a vrátila se ke klasickým dutým tvarům v cyklu Nádoby, které ovšem záměrně podrobila destrukci a změnila v symboly neužitečnosti (Marnost, 1989). Na ně navázala sérií rozměrnějších plastik, k jejichž sestavení využila příležitosti pracovat s cihlářskými formami během sympozia v německém Römhildu (Lassie, 1989) a následujícím souborem figurálních objektů kombinujících hlínu, dřevo a kov (série Vztahy, 1989-1992). Kovové dráty vytvářejí kolem hmotných porcelánových soch kresbu v prostoru (Vymezení, 1988) a předznamenávají pozdější období její tvorby, kdy místo keramických materiálů užívala drátěných siluet (Siluety, 1999-2004).
V souvislosti s přehodnocením dosavadní tvorby a potřebou nalézt a osvojit si nové zdroje inspirace je pro tvorbu Jindry Vikové na počátku 90. let příznačný posun k monumentalitě, expresivitě tvarů a abstrakci. K působivosti vytvářených objektů, které často nesou symbolické označení Totem (1990), přispívá využití přírodních vlastností keramických materiálů a tmavé glazury. Jako zpětný pohled na vlastní tvorbu i zpráva o stavu světa vyznívají její expresivní reliéfní keramické koláže (Nálezy, 1992), stylizovaný autoportrét ("Tabula rasa") v šamotové hlíně (1992) a série komorních plastik reflektující mezilidské vztahy (cyklus Vztahy, 1989-1992). Novou fázi její tvorby předznamenal pobyt v litevském Kaunasu, kde měla možnost pracovat s jemným a tvárným kostním porcelánem. Ten dovoluje vytvořit tenké až průsvitné tvary a jejich konfrontaci s umělým světlem (Čekání na světlo, 1992). Později využila optické vlastnosti i křehkost tohoto materiálu v kombinaci s malbou a fotografií pro své komorní reliéfy (Fragmenty, 2009).[13]
Za pobytu v USA se Jindra Viková vrátila k figurálním plastikám v kamenině. V následujícím období vznikly skupiny ženských postav, které na sebe berou částečně zvířecí podobu (Rozhovor, 1993). Třebaže jejich fyzická dvojznačnost vyhlíží přirozeně a nenásilně, působí na diváka tajemně a evokují mystický snový svět, který lze jen tušit.[14] Polopostavy a busty v životní velikosti, které Viková tvoří v 90. letech, alegoricky znázorňující lidský úděl (S břevnem, 1994, Kdo jsem?, 1997, Radost, 1997) a postupně vedou k meditativnější poloze, jejímž výsledkem byla rovněž socha pro niku v Loretánské ulici v Praze (Sv.Jan Nepomucký, 1995).
V různých obdobích tvorby se Viková zabývá komorní plastikou a reflektuje tak aktuální životní situace a pocity. Na počátku 80. let to byla užitá keramika ve formě figurálních dóz (Dózy, 1982), kolem roku 2000 cyklus drobných figurálních plastik nazvaný Množení (2000-2001), Hledání úkrytu (2001), Masky (2002), později hry s keramickými písmeny na téma Láska (2004). Odlehčený humor v cyklu Brouci nalezl vyjádření v drobné keramice kombinované s kovem, v kresbách a grafice (2006-2007).
Koláže tvoří Viková s přestávkami od roku 1997 (Vstříc osudu) a jejich prostřednictvím mapuje závažnější témata (Střet kultur, 2002, Dějiny jinak, 1996- 2002), včetně náboženské ikonografie (Snímání, 2008) nebo vyrovnání člověka s vlastní smrtelností (Je později, než si myslíš, 2009). Některými navazuje na své předchozí práce s porcelánovými siluetami (Siluety se světlem, 2008), jiné konfrontují lidský a zvířecí svět (Levhart s plavkyní, 2005).
Fotogramy někdy volně tematicky navazují na starší keramické soubory (Hry, 1979) a zachycují např. stínohru rukou (Hry, 2002). V případě cyklu fotogramů Embrya (1992) je podobné téma později zpracováno v cyklu keramických figur (Hledání úkrytu, 2001) nebo závěsného obrazu (2002). Fotogramy tváří (Pocity, 2003) mají paralelu v cyklu porcelánových asambláží (Tváře a fragmenty, 2007).
Reliéfní asambláže Viková netvoří systematicky a jejich témata nesou jistý prvek nahodilosti, přesto mohou nést silnou výpověď (Nevinnost, 1996, 2002, 2006), Duše opouští tělo (1993), Kafka (2008). Cyklus Ruce (2008) kombinuje vosk, plast a fotogram na plechu a svou zprostředkovanou tělesností připomíná díla Kmentové a Aliny Szapocznikov [15], ve skutečnosti je ale záznamem ženské snahy o kosmetické zkrášlení a neusiluje o expresivitu nebo drastičnost.
Jindra Viková vystavuje pravidelně od roku 1974. Podrobný přehled autorských a skupinových výstav viz abART:[19]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.