Jaroslav Krejčí ml. (13. února 1916 Polešovice[1] – 16. února 2014 Lancaster) byl český politik, právník, ekonom a sociolog, odborník na srovnávací dějiny civilizací.
| prof. JUDr. Jaroslav Krejčí ml., Dr. Lit. h. c. | |
|---|---|
| Narození | 13. února 1916 Polešovice  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 16. února 2014 (ve věku 98 let) Lancaster  Anglie |
| Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | historik, pedagog, sociolog, politik, ekonom a vysokoškolský učitel |
| Zaměstnavatel | Lancasterská univerzita |
| Ocenění | Medaile za zásluhy 1. stupně |
| Politická strana | Sociální demokracie |
| Rodiče | Jaroslav Krejčí |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Mládí
Jaroslav Krejčí se narodil v Polešovicích u Uherského Hradiště jako syn pozdějšího protektorátního premiéra Jaroslava Krejčího a jeho manželky Zdenky rodem Dudové ze Zákolan.[1][2] Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a poté se profesně zabýval ekonomickými vědami se zaměřením na makroekonomii.
Politika
Od roku 1936 byl činný v sociální demokracii a za druhé světové války se aktivně účastnil domácího odboje, za což dostal vojenské vyznamenání.[kdy?][zdroj?]
Po válce působil ve Státním úřadu plánovacím, kde v roce 1947 vytvořil sociálně demokratickou oponenturu prvního komunistického návrhu pětiletého hospodářského plánu.
Akademická činnost
V období let 1946–1951 přednášel na Vysoké škole politické a sociální, kde v roce 1947 získal docenturu. Mezi lety 1949 a 1952 přednášel na Vysoké škole obchodní v Praze (dnešní VŠE).
Pracoval ve Státní bance československé. Po únoru 1948 odmítl jako člen ČSSD vstoupit do KSČ. Ve vědecké práci pokračoval v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace. V roce 1954 byl s dalšími pracovníky ústavu zatčen a za údajnou velezradu odsouzen na 10 let. V květnu 1960 byl na základě amnestie propuštěn; pracoval v různých profesích.
Exil
V srpnu 1968 emigroval s manželkou do Velké Británie. Od roku 1969 přednášel integrovanou vědu (kombinace sociologie, ekonomie, historie, práva a politologie) na univerzitě v Lancasteru, kde byl roku 1976 jmenován profesorem. Nadále se věnoval makrosociologickému výkladu dějin a civilizací.
V exilu byl činný i politicky jako člen Československé sociální demokracie v exilu, od roku 1976 byl členem jejího představenstva a v období 1989–1995 jejím místopředsedou.
Polistopadové období
Od roku 1990 přednášel opět v Československu (na Karlově univerzitě, na Univerzitě Palackého v Olomouci a Diplomatické akademii). O čtyři roky později se stal čestným ředitelem Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality Filozofického ústavu Akademie věd ČR a čestným předsedou Správní rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Od roku 1995 byl členem Učené společnosti ČR.[3]
V roce 1990 a 1993 byl zvolen členem Ústředního výkonného výboru obnovené sociální demokracie. Dne 28. října 1998 mu byla udělena prezidentem republiky Václavem Havlem Medaile Za zásluhy I. stupně.
Civilizacionistika
Při hledání identifikačních znaků civilizací dospěl Krejčí k názoru, že „nejvhodnější kritérium může být široce sdílený postoj ke smyslu života a smrti“[4], který nazývá paradigmatem lidského údělu. Ve své práci Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář jmenuje pět takových paradigmat, v pozdější práci Postižitelné proudy dějin k nim přidává šesté paradigma předkolumbovské Ameriky. U všech paradigmat jde o to, jak si lidé představují vztah duše a těla a zda je duše samostatná entita, která nějak přežívá či vstupuje do dalších životů, především však o to, jakou cestou se lidé vydávají k překonání těžkostí vyplývajících z jejich postoje k životu a smrti.
- Teocentrické paradigma – v němž je člověk stvořen pro Bohy, proti jejichž úradku je bezmocný, po smrti sestupuje do temného podsvětí, v němž se není na co těšit. Toto soustředění na Boha je podle Krejčího typické pro Mezopotámii, jeho vrcholným vyjádřením je Epos o Gilgamešovi.
- Tanatocentrické paradigma – výrazně viditelné ve starém Egyptě, je zaměřené na smrt, která, pokud není řádně zpracována, ruší představu neměnnosti světa vzniklého vyslovením božské myšlenky. Posmrtný život se v tomto paradigmatu stává centrem zájmu života předsmrtného.
- Antropocentrické paradigma – typicky je vidět v klasickém Řecku, přetrvává na Západě. Toto paradigma znamená soustředění na člověka a jeho sebeuplatnění v tomto světě, nevylučuje existenci bohů, ti jsou však s člověkem vždy v jisté symbióze.
- Psychocentrické paradigma – objevuje se v Indii, vyznačuje se cyklickým žitím, v němž smrt je pouhou transformací. Toto paradigma se namísto na život či na smrt soustředí na samotnou duši, její proměny a stav.
- Kratocentrické paradigma – v Číně, vládne v něm nebeský řád reprezentovaný Synem nebes, císařem, kolem něhož se vše točilo. K tomu pak Krejčí připojuje také kratocentrické, avšak v mnohem despotičtější a dnes již neexistující paradigma předkolumbovské Ameriky. V něm je centrem syn Slunce panující nejen nad všemi lidmi, ale vůbec nade vším. Toto paradigma nazývá Krejčí kosmocentrickým.
Rozdílná paradigmata se střetávají a navzájem nejsou slučitelná, běží v nich totiž o základní otázky lidské existence: „proč jsem zde, jaký má můj život smysl, jaké mám vyhlídky a jak se mohu nejlépe vyrovnat s jistotou, že zemřu?“[4] Paradigmata obecně procházejí vývojem, šířením či mutací cestou renesance. Ve všech je pak centrálním problémem modernizace a způsob, jak modernu spojit s tradicí.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
