From Wikipedia, the free encyclopedia
Hloubková mozková stimulace je procedura, při níž jsou do mozku pacienty vpraveny elektrody, jež stimulují mozek a mohou ovlivňovat pacientův stav. Ani přes více než desetiletou tradici této metody stále není jisté, jak přesně celý mechanismus funguje, přičemž existuje hned celá řada hypotéz.[1]
Na rozdíl od mnoha jiných léčebných procedur, při níž je ovlivňován mozek, je hloubková mozková stimulace relativně bezpečná a reverzibilní.
Hloubková mozková stimulace se používá především u pacientů s Parkinsonovou chorobou. Tu sice neumí vyléčit, dokáže však omezit některé z jejích příznaků a zlepšit tak kvalitu pacientova života.[2] Mimo jiné dokáže hloubková mozková stimulace omezit pacientovu ztuhlost či snížit výskyt. Z důvodu náročnosti celého postupu je však v dnešní době využívána pouze v případě, že pacientovi nelze pomoci například běžně používanými léky.
Kromě Parkinsonovy choroby se hloubková mozková stimulace používá také u pacientů trpících chronickými bolestmi, depresemi, či Tourettovým syndromem. Zkoumá se také možné využití u osob trpících obsedantně kompulzivní poruchou,[3] epilepsií[4] nebo Alzheimerovou chorobou.[5][6]
Ačkoliv je hloubková mozková stimulace dnes již poměrně běžně prováděný zákrok, celý postup je stále spojen s nezanedbatelnými riziky. Kromě typických rizik spojených s nutností operativního otevření lebky existuje také riziko posunutí elektrod a nutnosti nové operace.
U pacientů léčených hloubkovou mozkovou stimulací také mohou být pozorovány psychologické změny, a to včetně halucinací, depresí či apatie. U některých pacientů dokonce následkem léčby došlo k pokusům o sebevraždu.[7]