František Viktor Mokrý (8. dubna 1892 Praha[1] – 29. října 1975 Praha) byl český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění.
| Prof. akad. mal. František Viktor Mokrý | |
|---|---|
| Narození | 8. dubna 1892 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 29. října 1975 (ve věku 83 let) Praha  Československo |
| Vzdělání | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | malíř, pedagog, teoretik umění |
| Manžel(ka) | Zdeňka Burghauserová (1920–1927) |
| Děti | Jarmil Burghauser |
| Příbuzní | Anna Köhlerová-Mokrá (sourozenec) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Absolvoval reálku v Praze a v letech 1910–1913 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte, Arnošta Hofbauera a Jana Preislera. Poté v letech 1913–1915 pokračoval ve studiu u profesora Preislera na pražské Akademii výtvarných umění a do roku 1917 k němu dojížděl na soukromé konzultace. Některé přednášky z teoretických předmětů absolvoval i na České vysoké škole technické a na Filozofické fakultě UK. Přátelil se s redaktorem časopisu Náš směr Josefem Vydrou, který Mokrého podporoval v jeho směřování k pedagogické práci. Roku 1920 se oženil se Zdeňkou Burghauserovou, absolventkou UPŠ a zakladatelkou a vůdčí osobností Kruhu výtvarných umělkyň. Měl s ní syna Jarmila, ale pro neshody se roku 1927 rozvedl a znovu oženil s knihovnicí Jarmilou Tejkalovou.[2]
Pobýval ve Veltrusích a blízkém okolí, kde čerpal inspiraci ke své tvorbě. Často navštěvoval Terst (1912–1942), v letech 1912–1914 byl opakovaně v Dalmácii, Istrii, Dubrovníku, Mostaru, Sarajevu, Černé Hoře, Boce Kotorské. Roku 1923 podnikl studijní cesty do Paříže, Mnichova, Berlína, Hamburku. Prošel všemi význačnými moderními ateliéry v Paříži, kde se stýkal i s kralupským rodákem Jiřím Karsem. Po návratu se usadil v Praze - Bubenči.
V letech 1915–1942 působil jako středoškolský profesor v Klatovech, Plzni a 1942–1946 byl profesorem Střední průmyslové školy grafické v Praze. Byl vynikajícím odborníkem v oboru výtvarné pedagogiky i organizátorem, který zajišťoval mj. spolupráci se švýcarským centrem mezinárodní federace (FEA) pro kreslení a uměleckou výchovu. Roku 1928 byl generálním tajemníkem 6. mezinárodního kongresu pro kreslení a uměleckou výchovu v Praze.[3]
V letech 1921–1935 byl členem výboru a 1923–1924 předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy.[4] Byl výtvarným kritikem v různých denících a 1921–1925 redaktorem revue Náš směr. Přispíval články do časopisů Veraikon, Salon, Bibliofil, Estetická výchova, Náš směr, Umělecký list, Výtvarná výchova, Výtvarné snahy, Život a do novin Národní listy a venkov. Vyměňoval si korespondenci s Janem Zrzavým.[5]
Po válce vstoupil do KSČ a roku 1946 byl jedním ze zakladatelů, od roku 1948 ředitelem Ústavu výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde zároveň učil figurální kresbu a malbu. V roce 1950 se prof. Mokrý stal obětí kádrové politiky a svého působení na olomoucké univerzitě se vzdal. V letech 1950–1958 byl pedagogem a později ředitelem Vyšší školy uměleckoprůmyslové v Praze a jednatelem Svazu kreslířů.[6] Byl členem Umělecké besedy a poté Sdružení jihočeských výtvarníků, 11. února 1948 zakladatelem a prvním předsedou spolku Pražský Aleš (od roku 1950 Svaz českých výtvarných umělců, IV. středisko Aleš, 1957 Tvůrčí skupina Aleš). Roku 1952 se podílel na zřízení galerie a památníku Mikoláše Alše v Křižanech v místě, kde původně stával malířův rodný dům (vyhořel r. 1901). Po zrušení spolků roku 1956 marně protestoval proti zabavení jejich majetku. Po odchodu do důchodu roku 1958 v závěru svého života sepisoval své paměti.
Mezi jeho žáky na střední škole byli např. Jiří Mrázek nebo Miloš Nesvadba. K Mokrého životním jubileím uspořádal SČSVU v letech 1962 a 1972 souborné výstavy jeho díla.[7]
Z díla F.V. Mokrého je ceněna především jeho předválečná tvorba. Jako krajinář portrétista a figuralista byl ve 20. letech představitelem neoklasicistní malby.[8] Při založení spolku Pražský Aleš dával důraz na hodnotnou uměleckou práci a spolkovou příslušnost. Jen o něco později, roku 1949, byl autorem programu Spolku Aleš, který zavrhl buržoazní dekadentní formalismus a přiklonil se k socialistickému realismu. V 50. letech se přizpůsobil ideologickým požadavkům a maloval témata vyžadovaná režimem (např. Nástup strojů na poli). Ještě v době uvolnění politického útlaku na počátku 60. let viděl západní moderní umění jako zkomírající a do nihilismu upadající dekadentní zoufalství a v polovině 60. let se obracel k umění 19. století a francouzskému umění přelomu 19. a 20. století. Pražský Aleš zanikl na konci 60. let.[9]
Zastoupení ve sbírkách
- Národní galerie v Praze
- České muzeum výtvarných umění
- Galerie hlavního města Prahy
- Galerie moderního umění v Hradci Králové
- Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
- Galerie výtvarného umění v Chebu
- Galerie výtvarného umění v Náchodě
- Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
- Oblastní galerie Liberec
- Východočeská galerie v Pardubicích
Bibliografie (výběr)
- Život a dílo Jaroslava Čermáka, 219 s., Výtvarný odbor Umělecké Besedy, 1930 (s V. Černým a V. Náprstkem)
- O figurální kresbě podle živého modelu, podle sádry a předlohy, Praha 1939[10]
- Alois Moravec, Česká grafická Unie, a.s., Praha 1940
- Josef Richard, František Marek, 62 s., Česká grafická Unie, Praha 1940
- Národ svým výtvarným umělcům, katalogy výstav, Praha 1940, Olomouc 1940, Praha 1942
- Bohumil Ullrych, Česká grafická Unie, Praha 1946
- Realismus v českém malířství, Orbis, Praha 1948
- Jaroslav Čermák, SNKLHU Praha 1953
Katalogy výstav
- Jubilejní výstava Jaroslava Čermáka 1878–1928, 67 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy 1928
- Obrazy Stanislava Ježka, Topičův salon, Praha 1940
- Cyril Chramosta: Souborná výstava obrazů, Salon výtvarné dílo, Praha 1942 (s R G Šimkem)
- Karel Tondl: Výstava olejů, temper, monotypů a kreseb, Galerie Hollar Praha 1943
- Ota Matoušek: Jihočeská krajina, Salon výtvarné dílo, Praha 1945
- Adolf A. Zahel: Krajinářský soubor z let 1913–1953, ALEŠ – Spolek výtvarných umělců moravskoslezských, 1953 (s F. Rysem)
- spoluautor – Aljo Beran: Výběr z díla 1932–1987, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci 1987
- PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana. František Viktor Mokrý 1892–1975. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 2022. 364 s. ISBN 978-80-244-6246-2.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
