český režisér From Wikipedia, the free encyclopedia
Fero Fenič (* 20. března 1951, Nižná Šebastová (část Prešova)), občanským jménem František Fenič,[1] je slovenský a český filmový režisér, scenárista, producent, filmový organizátor, televizní a filmový podnikatel. Jako režisér doposud natočil asi 36 různých filmových děl. V jeho filmové a televizní společnosti Febio (FEničův BIOgraf), známé svojí tvorbou nejen pro Českou televizi, ale i další tv stanice, vzniklo v létech 1992–2010 celkem 1261 dokumentárních i hraných pořadů. Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest, který založil v roce 1993 a jako majitel a ředitel ho vedl do roku 2012 (v současnosti působí jako jeho prezident), se stal jednou ze dvou nejmasovějších audiovizuálních akcí v ČR. Žije a pracuje v Praze.
| Fero Fenič | |
|---|---|
 Fero Fenič (26. ledna 2007) | |
| Narození | 20. března 1951 (73 let) Nižná Šebastová  Československo |
| Povolání | režisér |
| Ocenění | Cena 1. června (1994) Čestné občanství hlavního města Prahy (2016) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fenič vyrostl na východním Slovensku v rodině zemědělců jako poslední z pěti dětí, střední školu absolvoval v Prešově a roku 1969 nastoupil na katedru žurnalistiky FF Univerzity Komenského v Bratislavě. Po třech letech studia se přihlásil na Katedru dokumentární tvorby FAMU v Praze. Již jeho školní práce byly oceňovány na významných studentských filmových festivalech. Získal roční stipendium jako stážista nejstarší filmové školy světa – římské Centro sperimentale di cinematografia (1977), kde mj. napsal svou diplomovou práci a zdokonalil se v italštině. Po ukončení FAMU (1978) absolvoval roční vojenskou základní službu v Československém armádním filmu jako asistent režie a poté se stal zaměstnancem Štúdia krátkých filmov Slovenské filmové tvorby v Bratislavě-Kolibě (1979–1985), kde natočil řadu, výhradně autorských, dokumentů.
Jeho profesionální debut Diadém (1979) byl oceněn jako nejlepší dokument roku a Tam a späť (1980), který se do kin dostal až po roce 1989, byl v roce 1990 oceněn jako nejlepší dokument let 1969–1989 mezi zakázanými filmy. Několik dalších krátkých a středometrážních snímků realizoval v zakázce pro Slovenskou televizi studio Bratislava, kde vznikl i jeho první hraný televizní film Brehy něhy (1983), který však na své veřejné uvedení musel čekat několik let. Mezi tím debutoval celovečerním hraným filmem Džusový román (1984) ve FS Barrandov v Praze. I tento sociálně laděný hořký příběh dvou mladých lidí, kteří řeší nechtěné početí a rodina donutí dívku k interrupci, se pro svůj negativní obraz tehdejší společnosti dostal na plátna kin až za dalších celých pět let. Ze slovenského filmového studia Koliba ho pak propustili pro „politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení“ a živil se jako průvodce cestovních kanceláři (1985–89).
V období nastupujícího politického uvolňování let 1988–1989 mu bylo umožněno v Krátkém filmu Praha natočit dokument Vlak do dospělosti o generaci děti narozených těsně po ruské okupaci (na uvedení do kin ale pak čekal ještě rok), také napsal scénář svého druhého českého hraného filmu (společně s E. Plítkem) a nastoupil do FSB (1989–1990). Podobenství o konci totalitního režimu Zvláštní bytosti bylo zařazeno do výroby a dokončeno v listopadových dnech roku 1989.
Na výzvu studentů začal Fenič působit jako vedoucí pedagog na KDT FAMU (1990–1994), ale postupně v něm dozrálo rozhodnutí založit vlastní filmovou a televizní produkční společnost, v níž chtěl vytvořit základnu pro nezávislou dokumentární tvorbu. Nazval ji Febio (Feničův Biograf). Od založení (1991) vyprodukovala více než 1300 dokumentárních filmů pro všechny české čtyři celoplošné televize a další objednatele a shromáždila kolem sebe více než 155 režisérů a režisérek, drtivou většinu tvůrců té doby. Výrazně přispěla k popularitě dokumentu jako svébytné filmové (televizní) disciplíny mezi lidmi (první díly GENu sledovalo přes 60 % diváků), a z hlediska výrobního, ideového i estetického se v mnohém stala vlajkovou lodí oboru, dokonce i určitou vnitřní konkurencí v kolosu ČT.
Feničovu autorskou tvorbu, ostatně i jako životní dráhu, je nutno rozdělit na dvě etapy: před založením Febia a po něm.
Filmy první etapy vynikaly pronikavou filmovou řečí. Ještě ve škole zformoval svůj vizuální styl, který se snoubil s často drsným autentickým svědectvím o životě. Ve školním cvičení Človečina (1974) zrekonstruoval lynč ruské ženy, který se odehrál v Košicích roku 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a ve filmu Labutia púť (1975) zjevil pocity starých lidí dožívajících v malé vesničce Vlkolinec nad Ružomberkem. Absolvoval portrétem amatérského archeologa, zemědělce a starého mládence, Viliama Kráľoviče, který našel nové důkazy o pobytu Římanů na našem území. Snímek Ako sa pan Kráľovič stal kráľom (1977) získal čestné uznání v Oberhausenu.
Jeho profesionální díla pokračovala v hledání základních podob nejobyčejnějšího života, nejčastěji ze současné slovenské vesnice (Tak som prešla velký svet, 1982; Bartomijov dom, 1985), výjimečně i ze světa oficiální kultury (Trate života Josefa Kronera, 1984).
Výrazný byl jeho debut Diadém (1978), s níž měl první „schvalovací“ potíže. Představil čtveřici učňů, kteří si chtějí založit kapelu a musí se účastnit tzv. přehrávek (schvalovací proces socialistického režimu, resp. aplikace cenzury). Přestože obsahoval stylizační postupy, natočil ho syrovým rukopisem známým z dokumentaristiky 60. let a názorově velmi otevřeně – filmová kritika jej přirovnávala k Formanově Konkursu (1963). Získal Hlavní cenu na Festivalu čs. filmové tvorby Piešťany 1979, Čestné uznání na MFF Lipsko 1979 a vůbec patřil k nejoceňovanějším filmům roku. Další dokument Tam a späť (1980) o údělu života východoslovenských dělníků pracujících v Praze a posílajících peníze domů se do distribuce vůbec nedostal, resp. až po roce 1989 a byl tehdy oceněn na Festivalu čs. filmů v Bratislavě jako nejlepší česko-slovenský dokument let 1969–1989.
Svým způsobem přelomový byl jeho poslední dokument točený na filmovou surovinu: Vlak do dospělosti (1990) o brancích, kteří se narodili roku 1969 a nyní nastupují na základní vojenskou službu. Živelný reportážní film vnějškově odkazoval na vlakové sportovní „chuligány“, avšak s tím rozdílem, že tito mladíci jeli „sloužit vlasti“. Z tohoto rozporu vznikla zcela bezprostřední anketa nejen o smyslu vojny, ale potažmo o hrdosti a společenském zřízení, stala se jasným důkazem o nespokojenosti mladých lidí v současném státě. Získal mj. Hlavní cenu v kategorii dokumentárních filmů na Festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě 1990 a cenu kritiky FIPRESCI na MFF v Oberhausenu 1990.
Při založení Febia vznikla myšlenka cyklu OKO – pohled na současnost, čemuž pomohla i změna technologie (video). Sám Fenič natočil prvních 6 dílů: o životě v nejvzdálenějších obcích Československa Odsud – potial (1992), o absurditě života na Podkarpatské Rusi Praha slzám nevěří (1992), o jednom předvolebním dni leadrů politických stran Vůdci (1992), o prvním dni voleb ve věznici, domově důchodců a romské vesnici Všichni dobří voliči (s V. Drhou a P. Slavíkem, 1992), o cestě slovenského národa k Bohu Bůh s námi (1992), a hlavně film Nejšťastnější den Anny Mečiarové (1992) o matce slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, realizovaný v den vyhlášení svrchovanosti Slovenska.
Dál se k režii vracel jen v případě, kdy chtěl v některém ze „svých“ cyklů nastavit směr, či pouze pro radost. Jako jubilejní, 50. vydání cyklu zaznamenal poslední hodiny společného státu Republika v začátcích a koncích (1993). Pro svůj největší projekt GEN si vybral majitele cestovní kanceláře Václava Fischera (1993) a zpěvačky Hanu Hegerovou (1994) nebo Hanu Zagorovou (2017); pro Genus nejstaršího pediatra světa Josefa Švejcara (1995).
Autorsky se podílel i na prvních dílech cyklu Česká soda (1993) a vytvořil i její celovečerní střihovou filmovou verzi (1997), která byla v ČR prvním filmem zkopírovaným z videa.
Pro ČT zkomponoval dva velké archivní projekty: první, „Den ČST“ se uskutečnil 20. 11. 1999 a spočíval na nápadu, že se na 960 minutách (tj. 16 hodin) skrze archivy virtuálně vrátí na obrazovky vysílání bývalé ČST, a tak se opět „spojí“ Československo. Ve druhém, nazvaném „Sametová noc“ a konaném 18. 12. 1999 se 480 minut (tj. 8 hodin), se vysílaly seřazené, ale nesestříhané materiály z událostí roku 1989.
V roce 2004 byl jeho scénář hraného celovečerního filmu „Česká komedie“ oceněn 3. místem ve scenáristické soutěži Českého lva o Cenu Sazky. Film však zatím nebyl realizován.
S kolektivem svých spolupracovníků vytvořil v roce 2008 rozsáhlou knižní encyklopedii Fenomén Febio, která podrobně mapuje dějiny studia Febio let 1991–2008.
Fenič patří k pozoruhodným postavám české a slovenské dokumentaristiky. Hlavní město ČR Praha mu 1. 3. 2016 udělilo, jako prvnímu filmaři v historii hlavního města (a také jako jedinému Slovákovi po roce 1989), čestné občanství. Také se stal (po Pavlu Tigridovi) druhým nositelem Ceny 1. června 1953 (den první protikomunistické demonstrace v Plzni: Plzeňské povstání (1953)) udělované za „prosazování demokracie a důslednou obhajobu lidských práv prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize“. Východoslovenské krajské město Prešov mu v červnu 2009 udělilo svou výroční Cenu města a Mezinárodní filmový festival Art film fest Košice ho v červnu 2018 ocenil Cenou prezidenta festivalu.V americkém exilu vzniklá Společnost pro vědy a umění mu 10. 7. 2018 udělila svou výroční Cenu SVU při příležitosti 60 výročí svého založení ve Washingtonu DC a Světového kongresu v Praze.
19. prosince 2011 vydal prohlášení s výzvou přejmenovat letiště Praha-Ruzyně v Praze-Ruzyni na letiště Václava Havla. Název Ruzyně podle Feniče připomíná spíše známou pražskou věznici.[2] O výzvě opakovaně referovala významná média, podepsali ji například Jiří Bartoška, Jaroslav Brabec, Tereza Brdečková, Martin Bursík, Věra Čáslavská, David Černý.[3] Havlův dlouholetý tajemník Vladimír Hanzel zase považoval za vhodnější po exprezidentovi pojmenovat instituci kulturní nebo vzdělávací, která by působila v duchu a v souladu s Havlovými myšlenkami.[4][5] Souběžně s Hanzelovým vyjádřením se objevila též petice malíře Petra Kellnera (* 1956) proti přejmenování letiště.[6][7][8][9]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
