ruský prozaik, novinář a literární kritik From Wikipedia, the free encyclopedia
Fadděj Venědiktovič Bulgarin, vlastním jménem Jan Tadeusz Krzysztof Bułharyn, (rusky Фаддей Венедиктович Булгарин, 24. červnajul./ 5. července 1789greg., panství Peryševo u Uzdy, Minská gubernie – 1. záříjul./ 13. září 1859greg., panství Karlova v Derptu, tj. u dnešního Tartu, Livonská gubernie) byl ruský prozaik, novinář a literární kritik polského původu.[1]
| Fadděj Venědiktovič Bulgarin | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Jan Tadeusz Krzysztof Bułharyn |
| Narození | 24. červnajul./ 5. července 1789greg., Peryševo u Uzdy, Minská gubernie |
| Úmrtí | 1. záříjul./ 13. září 1859greg. (ve věku 70 let) Karlova v Derptu, Livonská gubernie |
| Povolání | prozaik, novinář, literární kritik |
| Národnost | polská |
| Stát |  Ruské impérium |
| Témata | literární tvorba, literární kritika, vydávání a žurnalistika |
| Literární hnutí | romantismus |
| Významná díla | Ivan Vyžigin |
| Ocenění | Řád sv. Anny 3. třídy rytíř Řádu čestné legie |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se na panství Peryševo u Uzdy jako potomek šlechtické rodiny z Polsko-litevské unie. Když jeho otec během Kościuszkova povstání v roce 1794 zabil ruského generála a byl poslán do vyhnanství na Sibiř, odjel s matkou do Petrohradu, kde v letech 1798–1806 studoval ve vojenské škole. Za napoleonských válek bojoval v ruské armádě v hodnosti poručíka a v bitvě u Friedlandu byl zraněn. Když byl roku 1811 po několika skandálech propuštěn, odjel do Varšavy a zde vstoupil do vojska Varšavského knížectví. Jako polský dobrovolník bojoval na Napoleonově straně po celé Evropě a dosáhl hodnosti kapitána. Po Napoleonově pádu se uchýlil do Varšavy a pak do Vilniusu. Vydal několik polských spisů a psal do místních časopisů.[2]
Roku 1819 se vrátil do Petrohradu a začal psát rusky. Stal se přítelem A. S. Gribojedova a byl blízký děkabristům, zejména K. F. Rylejevovi. Po porážce děkabristického povstání roku 1825 však nabídl spolupráci nově zřízené Tajné kanceláři Jeho Veličenstva výměnou za možnost působit v oficiálních periodikách a věnovat se spisovatelské práci. Pracoval také ve státních službách a nakonec se stal státním radou. To, že je spolupracovníkem carské tajné policie, se o něm všeobecně vědělo, a proto byl bojkotován v podstatě celou ruskou literaturou. Ve své době byl však mnohem populárnější než dnes všeobecně uznávaní spisovatelé, protože pohotově dokázal vyjít vstříc i vkusu méně náročné čtenářské obce.[3]
Stal se zakladatelem tzv. mravně-satirického románu (нравственно-сатирический роман). Ve svých prózách vystupuje proti rodové aristokracii, zobrazuje prostopášný život provinční šlechty a jeho statkářské typy předjímají postavy z Gogolových Mrtvých duší. Psal také tzv. skazové povídky (сказозыe рассказы) založené na rázovitém vyprávění v první osobě, čímž se stal v mnohém předchůdcem N. S. Leskova. Kromě toho se řadí mezi první autory ruské vědeckofantastické literatury.[3]
Hlavním těžištěm jeho činnosti však byla žurnalistika. Již roku 1822 začal vydávat časopis Severní archiv (Северный архив) a roku 1825 vydal první ruský divadelní almanach Ruská Thalie (Русская Талия), kde opublikoval ukázky z Gribojedovy komedie Hoře z rozumu. Roku 1835 založil společně s Nikolajem Ivanovičem Grečem provládní literární a politický časopis Severní včela (Северная пчела), který se však stal synonymem bezzásadového novinářství. V tomto časopise vydával své fejetony, ve kterých se vysmíval ruským romantickým spisovatelům (Puškin, Gogol a další) a označoval je za nebezpečné novátory, čímž se zasloužil o cenzurování jejich děl. Pro práce mladých Gogolových následovníků vymyslel posměšný název naturální škola (натуральная школа), ze kterého ale dokázal literární kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij vytvořit generační program moderní ruské literatury.[2] K denunciaci svých odpůrců využil i své šestidílné Paměti (Воспоминания).[1]
Roku 1857 ochrnul a roku 1859 zemřel na svém panství Karlova v Derptu (dnešní Tartu), kde je také pochován.[4]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
