německý biolog a umělec From Wikipedia, the free encyclopedia
Ernst Heinrich Philipp August Haeckel (16. února 1834 Postupim – 8. srpna 1919 Jena) byl německý biolog, představitel darwinismu, profesor na jenské univerzitě. Ve filozofii byl stoupencem naturalismu a monismu.
| Ernst Haeckel | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Ernst Heinrich Philipp August Haeckel |
| Narození | 16. února 1834 Postupim |
| Úmrtí | 9. srpna 1919 (ve věku 85 let) Jena |
| Alma mater | Univerzita Friedricha Wilhelma v Berlíně Humboldtova univerzita |
| Povolání | biolog, lékař, zoolog, filozof, přírodovědec, ekolog, ornitolog, vysokoškolský učitel, ichtyolog, botanik, objevitel, fotograf a spisovatel |
| Zaměstnavatel | Univerzita Jena |
| Ocenění | Cotheniova medaile (1864) Zlatá medaile Linného společnosti (1894) Bressa Prize (1895) Darwinova medaile (1900) Darwin–Wallace Medal (1908) |
| Choť | Anna Sethe Agnes Huschke |
| Děti | Walter Haeckel Elisabeth Haeckel |
| Rodiče | Carl Haeckel |
| Funkce | rektor Jenské univerzity (1876) rektor Jenské univerzity (1884–1885) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se v Postupimi v evangelické rodině pruského právníka a státního úředníka. Absolvoval gymnázium v Merseburgu, kde ho zaujala hlavně botanika a přírodní vědy. Poté studoval medicínu a přírodní vědy na univerzitách v Berlíně a Würzburgu. Doktorát medicíny získal na Berlínské univerzitě v roce 1857; krátce působil jako praktický lékař. Po cestě do Itálie a na Sicílii, kde studoval mořské prvoky, se vzdal lékařské praxe a zcela se věnoval přírodním vědám. V roce 1861 se habilitoval na univerzitě v Jeně a v roce 1865 se na téže univerzitě stal řádným profesorem zoologie.[1] I když mu byl nabízen přechod na větší univerzity,[2] působil na jenské univerzitě až do odchodu na odpočinek v roce 1909.
Haeckel se účastnil mnoha expedic s cílem poznat přírodu a její celistvost a bohatost. Jedna z prvních studijních výprav v italské Messině, jejímž cílem bylo studium podmořského světa, měla rozhodující vliv na jeho vědecké dílo. Svůj výzkum roku 1862 zúročil v dvousvazkové monografii Die Radiolarien (Rhizopoda radiata). Popsal více než 4000 druhů mořských živočichů,[3] které i kreslil; jeho kresby obsahuje známá kniha Kunstformen der Natur (1904, Umělecké tvary přírody). Haeckel byl jedním z vůdčích zoologů své doby se zvláštním zaměřením na bezobratlé.[4]
Vědecké renomé si získal též propagací Darwinovy evoluční teorie, kterou přijal jako první významný biolog v Německu a kterou obohatil mimo jiné tím, že definoval pojmy fylogeneze a ontogeneze, rozvinul učení o zákonitostech vzniku a vývoje živé přírody, sestavil fylogenetické rodokmeny a začlenil člověka do celkové evoluce.[3] Ve spisu Generelle Morphologie der Organismen (1866, Všeobecná morfologie organismů) rozvíjel novou nauku o tvarech v biologii na evolučním základě a vyslovil tzv. biogenetický zákon, podle kterého je život každého organizmu v jeho raném vývoji nejprve rekapitulací jeho fylogeneze.[5] V tomto spisu též vytvořil termín „ekologie“, jímž označoval vztah živočicha k prostředí a k jiným organizmům.[6] Darwinovu teorii a ideu přirozeného vzniku živé přírody (včetně člověka) z anorganických látek rozvíjel i ve spisech Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření), a Anthropogenie oder Entwicklungsgeschichte des Menschen (1874, Anthropogenie čili Dějiny vývoje lidí). Nauku o vývoji živočišných a rostlinných kmenů rozpracoval v trojsvazkové práci Systematische Phylogenie (1894–1896, Systematická fylogenie).
(V oddílu „Haeckelovy náčrtky embryí“.)
V prvním vydání spisu Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření) použil Haeckel identický dřevořez pro zobrazení raného vývoje zárodků tří různých obratlovců – psa, kuřete a želvy. Když mu to bylo vytknuto, hájil se tím, že v takto raném stádiu vývoje není možné žádné rozdíly pozorovat. V dalším vydání knihy však chybu opravil. Na základě tohoto pochybení byl Haeckel odpůrci evoluce obviňován z podvodu. Četní odborníci ale vystoupili na obranu Haeckela. V roce 1909 podepsalo několik desítek přírodovědců prohlášení, ve kterém v zájmu vědy co nejostřeji odsuzují boj rozpoutaný proti Haeckelovi a konstatují, že myšlenka vývoje, jak je vyjádřena ve vývojové teorii, nemůže být ohrožena několika nesprávně provedenými vyobrazeními embryí.[7]
Na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Mnichově roku 1877 Haeckel promluvil na téma „O vztahu dnešní vývojové nauky ke vědě vůbec“. Jeho řeč obsahovala výklad Darwinovy teorie s důslednou aplikací na člověka a požadavek jejího zavedení do škol. Výklad zjevených náboženských pravd (např. starozákonní popis stvoření) by měl být ze školy vyloučen a na jeho místo má být postaveno přirozené poznání vývojových zákonů.[8] Haeckelovy názory vzbudily nelibost nejen v církevních kruzích, ale i u některých vědců. Přímo na sjezdu proti nim vystoupil Virchow, který mimo jiné namítal, že vývojová nauka nesmí být zavedena do škol už i proto, že má patrné socialistické tendence.[pozn. 1] Haeckel se pak v práci Freie Wissenschaft und freie Lehre (1878, Volná věda a volné učení) obhajoval proti tvrzení, že by darwinismus měl něco společného se socialismem. Podle něho je darwinismus spíše aristokratickou naukou, učí prvenství lepších jedinců a není ani demokratický, natož socialistický.[10]
I v dalších letech neustal Haeckel propagovat evoluční teorii, přičemž zvlášť ostře vystupoval proti církevním dogmatům. Křesťanský Bůh je podle něho jen zosobněním lidských vlastností, papežství je „zahanbující zjev devatenáctého století".[11] Staré pověry chtěl Haeckel nahradit vědeckým učením, zejména tzv. monismem, podle kterého svět vznikal pozvolna z prahmoty.[11]
Monismus propagoval zejména v knize Die Welträthsel. Gemeinverständliche Studien über monistische Philosophie (1899, Záhady světa. Populární studie o monistické filosofii; česky 1905). V této práci, jež se stala bestsellerem,[12] [pozn. 2] reagoval na sedm záhad světa, které v roce 1880 formuloval Emil Du Bois-Reymond (podstata látky a síly, počátek pohybu, prvopočáteční vznik života, účelnost přírody, vznik prostého smyslového vnímání, počátek řeči a svoboda vůle). Podle Haeckela jsou všechny tyto problémy v zásadě vědecky řešitelné.[14] Výklad těchto záhad Haeckel podle Spinozova vzoru opřel o panteistické pojetí světa, zahrnující jedinou univerzální substanci, jež se projevuje prostřednictvím látky a energie a je uspořádána podle všeobecného kauzálního zákona.[15] Hmota je podle něj „oduševnělá“ již ve svých nejjednodušších formách, a příroda je tudíž ve všech svých podobách v zásadě živá;[4] jeho názory lze tedy označit i jako hylozoismus.[16] Vývojové dějiny lidstva jakožto složku všeobecné evoluce Haeckel vzal za základ naturalistického výkladu vnímání, vědomí a myšlení.[15] Volným pokračováním knihy Záhady světa se stal spis Die Lebenswunder (1904, Zázraky života). Konečnou podobu své ontologii dal Haeckel ve spisu Kristallseelen: Studien über das anorganische Leben (1917, Duše krystalů: studie o anorganickém životě).
Haeckel působil nejen skrze své spisy, ale ve 20. století také skrze Německý svaz monistů (Deutscher Monistenbund).[17] Toto sdružení intelektuálů pro upevnění přírodovědeckého světového názoru bylo založeno v roce 1906 v Jeně pod Haeckelovým vedením. V roce 1911 se předsedou svazu stal nositel Nobelovy ceny Wilhelm Ostwald. Téměř všichni členové svazu byli ateisté a spojovalo je zaměření proti křesťanskému zjevení, mystice a idealistickým spekulacím; snažili se odvodit všechny věci a jevy z přirozených příčin. Německý svaz monistů působil až do roku 1933, kdy byl rozpuštěn nacisty.[18] Haeckel dovršil svůj rozchod s křesťanstvím tím, že v roce 1910 vystoupil z evangelické církve.[19]
Haeckel je někdy označován jako „německý Darwin“. V době první světové války podporoval imperiální snahy Německa[20] a v říjnu 1914 podepsal Manifest 93. V oblasti etiky a společnosti se hlásil k umírněnému sociálnímu darwinismu,[15] na nějž později navázala eugenika, kterou praktikovali nacisté.
V nynějším zápasu lidského ducha, který hýbe veškerým myslícím člověčenstvem, stojí na jedné straně světlý prapor vědy: svobody ducha a pravdy, rozumu a osvěty, vývoje a pokroku; na druhé straně však stojí s černým praporem hierarchie, otroctví ducha a lež, nerozum, surovost, pověra a zpátečnictví. Polnice tohoto obrovského boje oznamuje červánky nového dne a konec dlouhé noci středověké. (...) Teorie vývojová je zajisté těžkou střelbou v boji proti lži a hlouposti. Celé řady dualistických klamných závěrů se boří řetězovými výstřely tohoto monistického dělostřelectva. Hrdá stavba římské hierarchie, mocná pevnost „neomylné" dogmatiky, se bortí jako budka z karet. Celé knihovny církevní moudrosti a filosofie se rozpadnou vniveč, jakmile na ně zasvítí slunce vývojové teorie.Ernst HAECKEL, Anthropogenie, 1874[21]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
