From Wikipedia, the free encyclopedia
Čepcol hřebenatý (Cystophora cristata) je velký druh tuleňovitého ploutvonožce, který je rozšířen ve středních a západních částech severního Atlantiku od Zálivu svatého Vavřince přes Grónsko po Špicberky. Jedná se o jediného zástupce rodu čepcol (Cystophora). Tento statný mořský savec se vyznačuje významným pohlavním dimorfismem – dospělí samci mají na hlavě výrazný velký černý kožovitý vak, který sahá od čenichu po temeno hlavy. Samci dále mohou vychlípnout elastickou přepážku z jedné z nozder (obvykle levé) a nafouknout ji do podoby sytě růžovo-červeného balonku. V minulosti byli čepcolové hojně loveni. Omezený lov pokračuje i v moderních dobách hlavně v západním Grónsku.
 Čepcol hřebenatý | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 zranitelný[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | šelmy (Carnivora) |
| Podřád | psotvární (Caniformia) |
| (nezařazeno) | ploutvonožci (Pinnipedia) |
| Čeleď | tuleňovití (Phocidae) |
| Rod | čepcol (Cystophora) Nilsson, 1820 |
| Binomické jméno | |
| Cystophora cristata (Erxleben, 1777) | |
 (shromaždiště tmavě modře) Areál rozšíření čepcola (shromaždiště tmavě modře) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tento velký druh tuleně se vyznačuje výraznou pohlavní dvojtvárností. Samci dorůstají délky 2,6 m a váhy 192–352 kg. Samice měří kolem 2 m a váží 145–300 kg. Novorozeňata měří kolem 87–115 cm a váží 20–30 kg. Zubní vzorec je I 2/1, C 1/1, PC 5/5, tedy 30 zubů.[2] Srst čepcolů je stříbrná s nepravidelnými černými fleky, které dosahují na hlavě takových hustot, že je hlava mnohdy úplně černá.[3] Podobně tmavnou i ploutve, a to zvláště u konečků. Mláďata se rodí s mnohem méně výrazně zbarvenou srstí; na hřbetu je šedá a zespodu bílá (viz protistín).[2]
Nejvýraznějším prvkem samců je jejich poněkud nevzhledný kožnatý vak na hlavě. Tento vak začíná už na temeni hlavy a končí až na čenichu, resp. nosních dírkách, se kterými je spojen. Tento vak je uvnitř rozdělen přepážkou na dvě části a pokryt sliznicí zevnitř. Samcům se začíná vyvíjet ve věku 4 let.[4] V klidovém stavu tento vak jen visí na špičce nosu. V období říje (přelom března a dubna) však samci tento vak nafukují, aby na něj lákali samice. Při nafouknutí tento vak pokrývá přední část obličeje a horní část hlavy, takže vypadá jako jakási vysoká kapuce.[3] Samci dále mohou vychlípnout elastickou přepážku z jedné z nozder (obvykle levé) a nafouknout ji do podoby sytě růžovo-červeného balonku.[4][5] V obou případech se jedná o druhotné pohlavní znaky, které samci používají během říje jako vábidlo na samice. Nafouklý černý vak bývá používán i v jiných částech roku jako výhružný signál.[3]
.jpeg)
Domovinou čepcolů je severozápadní Atlantik, v letním období zasahuje jejich oblast výskytu až do Severního ledového oceánu. K rozmnožování využívají tzv. pack ice, čili oblast ledových ker dosahujících takových hustot, že pokrývají většinu mořské plochy. S tímto typem ledu jsou spojováni celoročně a s příchodem léta, kdy ledové kry začínají od jihu tát, čepcolové jednoduše migrují dále na sever, kde led zůstává nejdéle nebo dokonce celoročně.[6][2] Stejnou migraci podniká i tuleň grónský, který s čepcoly sdílí velkou část jejich areálu výskytu.[5] Čepcolové nicméně mohou trávit i delší množství času v pelagiálu (na otevřeném moři).[6][2]
Východní hranice druhu sahají k norskému pobřeží (hlavně Medvědí ostrov), na sever po Špicberky a pokračuje na západ přes Island, ostrov Jan Mayena a Grónsko až po Davisův průliv a Záliv svatého Vavřince (Kanada).[5] Rozeznávají se 4 klíčové oblasti rozmnožišť: Magdalénské ostrovy (Záliv svatého Vavřince), severně od Newfoundlandu v místě zvaném Front, ve střední části Davisova průlivu a u ostrova Jan Mayen.[6]
Zejména mladí, nedospělí čepcolové mohou překonávat obrovské vzdálenosti a byli spatřeni mj. u Portugalska, Kanárských ostrovů, Nové zemi, vKaribském moři, v řece svatého Vavřince nebo dokonce na Aljašce nebo Kalifornii, čili zcela mimo atlantický sektor.[6][5] Předpokládá se, že tito jedinci se do pacifického sektoru zatoulali severní cestou přes Beringovo moře.[2] Výjimečně zavítá i do Středozemního moře.[7] Celková populace se velmi hrubě odhaduje na 675 000 jedinců.[6]
Čepcol je samotářské zvíře. Mimo období rozmnožování se pohybuje samostatně a v období rozmnožování se sice sdružuje do větších skupin, avšak i v těch jsou jednotlivci značně rozptýlení a vykazují mezi sebou notnou dávku agresivity (výjimkou je matka s mládětem a krátký moment kopulace samce se samicí). Čepcol vydává pouze málo zvuků, jak se to dá u málo společenského živočicha předpokládat.[3] Zatímco na souši vydává řevnivé zvuky s pomocí svého kožovitého vaku, pod vodou vydává různé klikací a klepací zvuky. Nejčastěji se hlasově projevuje během rozepří a při angažování v sexuálních aktivitách.[8] K přirozeným predátorům patří medvěd lední, kosatka dravá a žralok malohlavý.[3]
Období rozmnožování začíná koncem března a trvá pouze 2–3 týdny, což jen odráží nesociální, samotářskou povahu čepcola. Období říje začíná příchodem samic na ledové kry, na kterých vrhají svá mláďata. Samice vrhá vždy jen jedno mládě.[3] Mláďata se rodí již osrstěná, lanugo shazují již v děloze. Při narození jsou extrémně prekociální a bezprostředně po vrhu již dokáží plavat nebo se posouvat po souši.[5] Matky své potomky po vrhu intenzivně kojí pouze 4 dny, načež dochází k odstavení.[3] 4 dny je vůbec nejkratší doba laktace mezi všemi savci.[2][9] Samičí mléko je extrémně tučné, obsah tuku dosahuje 40–65 %[5] (srv. lidské mateřské mléko má pouze 3–5 % tuku[10]). Mláďata pijí až 10 litrů mléka denně a přibírají až 7 kg za den, což je extrémně vysoká efektivita energetického přenosu.[3]
Samci mezitím mezi sebou soupeří o samice. Pře jsou agresivní a většinou se omezují na výhružné postoje a nafukování černých vaků a napínání červených nosních přepážek. Drsné krvavé souboje však nejsou výjimkou.[2] Samci v období říje postí a ztrácejí na váze kolem 2,5 kg denně.[3] Jakmile samice odstaví svá mláďata, dochází k páření se samci.[2] Páření se odehrává ve vodě.[5] Po spáření samec doleze zpátky na ledovou kru, kde hledá další možnosti ke spáření. Byl pozorován samec, který se spářil s 8 samicemi během jediného období říje. Samice po spáření nezabřeznou hned, ale prochází obdobím tzv. odložené nidace. Zabřeznutí odloží o 3–4 měsíce, aby tak optimalizovala vrh mláděte na období říje.[3]
Mládě po odstavení zůstává několik dnů až týdnů na krách, kde tráví většinu času, načež začne vstupovat do vody. Zpočátku loví jen korýše a další bezobratlé, než zlepší své plavecké schopnosti natolik, že bude moci začít s lovem větší kořisti.[3] Samec dosahuje pohlavní dospělosti mezi 4.–6. rokem, samice mezi 3.–5. rokem. Samec potřebuje narůst do dostatečné délky, aby měl šanci soupeřit s ostatními samci o samice.[2] Několik týdnů až měsíců po období říje se čepcolové přesunou do severnějších oblastí, kde dochází k línání. Poté dochází k disperzi.[3] Čepcol se dožívá až 35 let.[5]
Čepcolové se typicky postí v době říje a během línání.[2] Pro potravu se potápí do velkých hloubek, kde loví hlavně hlubinné druhy ryb, korýšů a krakatic. Z ryb má v oblibě hlavně platýse černé (Reinhardtius hippoglossoides), okouníky (Sebastes spp.) sledě obecné (Clupea harengus), huňáčky severní (Mallotus villosus), smačky velké (Hyperoplus lanceolatus) a treskovité ryby jako je treska obecná (Gadus morhua), treska modravá (Micromesistius poutassou) a treska polární (Boreogadus saida).[3][11] K oblíbeným krakaticím patří Gonatus fabricii.[11] Mladí jedinci se těsně po odstavení živí nejprve pelagickými korýši, než se přeorientují na potravu dospělých.[2]
Pro potravu se čepcol potápí nejčastěji do hloubek kolem 100–600 m a pod hladinou zůstává 5–25 minut.[11] Může se však potopit až do hloubek kolem 1600 m a pod vodou může vydržet i kolem 1 hodiny.[2] Při pobytu na moři tráví pod vodou kolem 90 % času.[11]
Čepcolové byli lidmi loveni již po stovky či dokonce tisíce let, a to hlavně domorodými komunitami Grónska a Kanady. Komerční, velkoměřítkový lov však začal až v 18. století a pokračoval až do 2. poloviny 20. století.[12] Podíleli se na něm hlavně rybáři z Kanady, Sovětského svazu, Grónska a Norska.[6] Čepcolové však typicky byli loveni jen příležitostně při lovech zaměřujících se na tuleně grónské. Cílem lovců bylo nejdříve získání tuku a kůže, avšak po druhé světové válce, kdy došlo ke zlepšení technik nakládání s kožešinami, bylo cílem získání kožešin. I proto se po druhé světové válce lovili hlavně mláďata, která mají hebkou, hladkou srst. Každoroční počet odlovených čepcolů se razantně lišil podle roku, v době úspěšných let docházelo k odlovu i 150 000 čepcolů ročně.[3] Od roku 1971 je lov čepcolů omezen kvótami.[6]
V Kanadě tato kvóta dosahuje 8200 čepcolů ročně, přičemž oficiální počty ulovených čepcolů jsou násobně menší.[13] Např. v roce 2017 bylo odchyceno jen 12 čepcolů, v roce 2018 to bylo 79 a v roce 2019 jen 30.[12] V Norsku je lov čepcolů zakázán od roku 2007, nicméně ještě koncem 50. let 20. století norští tuleňáři lovili kolem 40–60 tisíc čepcolů ročně. V novodobých dějinách dochází ke zdaleka nejvyšším úlovkům čepcolů v Grónsku, kde mezi lety 1993–2009 bylo v průměru uloven 5900 čepcolů ročně. Drtivá většina čepcolů zabitých grónskými rybáři pochází z populace ze západních části Grónska. Kožešina z čepcolů se využívá v Grónsku a část je exportována do zahraničí.[12]
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí čepcola jako zranitelný druh. Globální populační trend je nejasný, nicméně jsou známy lokální populační poklesy. Jednou z hlavních hrozeb druhu je vedle přímého lovu interakce s rybářským náčiním a přímá kompetice s komerčními rybáři o ryby. Klimatická změna ohrožuje čepcoly o něco akutněji než jiné druhy ploutvonožců. Důvodem je hlavně závislost čepcolů na ledových krách, resp. pack ice. Načasování období říje totiž spadá na dobu tání zimní ledové pokrývky a led začne ustupovat v podstatě bezprostředně po skončení období říje. Čepcolové přitom používají led k rozmnožování, výchově mláďat, odpočinku i línání. Oteplování moří a rychlejší tání ledu mohou tedy mít negativní dopady na čepcolí populaci.[6]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
