Charkovská protiofenzíva (2022)

Pozadí

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva o Charkov (2022).

Na počátku ruské invaze na Ukrajinu se ruským jednotkám podařilo bez velkého odporu obsadit větší část Charkovské oblasti včetně měst Kupjansk, Ševčenkove a Balaklija. Ukrajinské velení soustředilo své síly na severovýchodě země v bitvě o Izjum a zejména o klíčový Charkov.^[3]

Strategicky důležité město Izjum se podařilo Rusům na přelomu března a dubna 2022 dobýt,^[4] což na ukrajinské straně vedlo nejen k hrozbě hlubokého ruského průlomu, ale i obklíčení ukrajinských obránců u Severodoněcku, zejména po ruském postupu u Popasné v květnu.

Naopak severněji položený Charkov se Rusům navzdory tlaku elitní 1. gardové tankové armády ani za cenu těžkých ztrát obsadit nepodařilo.^[5] Po ruském ústupu od Kyjeva se navíc Ukrajincům podařilo protiútoky postoupit místy až o 40 kilometrů a část Charkovské oblasti do poloviny května osvobodit.^[6] Následně se ruská pozornost obrátila na obsazení Donbasu.

Předehra

Zatímco od konce srpna 2022 Ukrajinci útočili na jižní frontě do připravené obrany, zároveň plánovali útok proti slabě vyzbrojeným ruským silám v Charkovské oblasti. Ukrajinci využívali informačních operací s cílem posílit přesvědčení ruského velení, že hlavní úder přijde na jižní frontě s cílem osvobození Chersonu, kam Rusové z Donbasu přesunuli tisíce vojáků s těžkou technikou.^[7] Ruské zdroje přitom již několik týdnů před útokem upozorňovaly na přeskupování ukrajinských jednotek na východě.^[8] Dle zjištění agentury Reuters měli Rusové z odposlechnuté komunikace zprávy o chystaném útoku dokonce již měsíc a půl dopředu a velitelé žádali o posily, řada jednotek přesto těsně před útokem trpěla výrazným podstavem a katastrofálním nedostatkem těžké techniky.^[9]^[10]

První náznak ukrajinské aktivity v oblasti přineslo mezi 3. a 4. zářím obsazení obce Ozerne na Rusy ovládaném břehu řeky Severní Doněc.^[11]

Protiofenzíva

Průlom (6.–12. září)

Dne 6. září ukrajinská armáda zahájili ofenzivní operace ve směru na Balakliju.^[1]^[12] Ukrajinský útok byl pro ruské obránce, tvořené zejména Národní gardou a mobilizovanými vojáky samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky,^[8] natolik agresivní, že se obrana prakticky okamžitě zhroutila a ústup probíhal chaoticky.^[7]^[12] Na obraně se přitom podílela i ruská 1. gardová tanková armáda, která však byla předchozími boji po zahájení invaze výrazně oslabena.^[13] Během dvou dnů bylo ukrajinskou armádou osvobozeno zhruba 400 km².^[14]

Rusové do oblasti vyslali zálohy, které měly stabilizovat situaci,^[15] ovšem 8. září byla osvobozena Balaklija nebo Ševčenkove, o dva dny později Izjum a Kupjansk.^[16] Do 12. září ukrajinské síly posunuly frontovou linii až k řece Oskol a vyčistily od Rusů Dvoričnou, Veliky Burluk nebo Svjatohirsk.^[17] Po týdnu bojů tak byla osvobozena celá Charkovská oblast, čímž ukrajinská armáda dle řady médií a analytiků dosáhla nad Rusy zdrcujícího vítězství.^[18]^[19]^[16]^[20]^[12] Dle ukrajinského prezidenta Zelenského bylo osvobozeno 6 tisíc km².^[21]

Rusové navíc za pouhý týden bojů ztratili stovky kusů vojenské techniky, z čehož velká část nepoškozena padla do rukou Ukrajincům.^[22]

Druhá fáze (13. září – 2. října)

Rusové se po ústupu snažili zkonsolidovat své pozice na východním břehu řeky Oskol, ovšem Ukrajinci si dokázali již v půlce září vytvořit několik předmostí zejména u měst Borova a Kupjansk.^[23] 19. září ukrajinská armáda osvobodila Bilohorivku, čímž symbolicky ukončila dva měsíce trvající ruskou nadvládu na celou Luhanskou oblastí.^[24] V následujících dnech padla i řada dalších menších sídel v ose útoku, z nichž nejvýznamnější byl Kupjansk-Vuzlovyj.^[25] Ukrajincům se během bojů podařilo poprvé ukořistit nejmodernější ruský tank na bojišti T-90M.^[26]

Nejdůležitějším cílem druhé fáze ukrajinské protiofenzívy se stalo město Lyman vzdálené pouze zhruba 20 km severovýchodně od Slovjansku. Útočící vojska se tlačila z jihu od obce Staryj Karavan a od severozápadu od Novoselivky. Na konci září ruské zdroje hlásily akutní hrozbu obklíčení ruských jednotek v Lymanu.^[27]

Ukrajinci 29. září prolomili ruskou obranu u obce Stavky,^[28] o den později obsadili Drobyševe a Jampil a odřízli ústupové cesty z Lymanu.^[29] Dle ukrajinských zdrojů mělo být v kotli uvězněno až 5 500 ruských vojáků (číslo se následně ukázalo jako výrazně nadhodnocené),^[30] kteří se obranou města mohli pokoušet získat čas ke konsolidaci ruské obrany dále na východ.^[31] Město bylo 1. října osvobozeno ukrajinskou armádou.^[32] 2. října Ukrajinci dobyli Borovu a zlikvidovali poslední ohniska odporu u Lymanu.^[30]

Boje o silnici Svatove–Kreminna

Ukrajinci se i nadále snažili držet iniciativu a postupovat směrem na Svatove a Kreminnu k silnici P-66. 5. října sice obsadili obce Hrekivka a Makijivka,^[33] ovšem tempo postupu se výrazně zpomalilo. Ve druhé polovině října se Ukrajinci opět pokusili zaútočit na Svatove, do 24. října obsadili obce Karmazynivka, Mjasožarivka a Novosadove,^[34] ovšem jejich postup Rusové i díky zhoršujícímu se počasí a přísunu posil dokázali zpomalit a před strategicky významnými městy zcela zastavit.^[35]

Následky

Ukrajinská protiofenzíva skončila jednoznačným ukrajinským vítězstvím.^[12] Pro Rusko byla porážka kromě ztráty tisíců km² území a stovek kusů techniky o to horší, že se zčásti jednalo o území, která ruský prezident Vladimir Putin bez uznání mezinárodního společenství dne anektoval a formálně připojil k Rusku.^[36]

Neúspěchy ruské armády vedly již v průběhu bojů k vyhlášení částečné mobilizace v Rusku, během níž mělo být povoláno zhruba 300 tisíc mužů.^[37] Mnozí z čerstvě mobilizovaných vojků přitom byli na frontu vysláni bez dostatečného výcviku a vybavení a s nízkou morálkou, kvůli čemuž Rusko utrpělo vysoké ztráty.^[35]

Frontová linie po zastavení ukrajinského útoku vydržela bez velkých změn až do ukrajinské protiofenzívy v létě 2023, kdy se podařilo ruské armádě shromáždit v oblasti rozsáhlé síly a postoupit směrem na Kupjansk.^[38]