From Wikipedia, the free encyclopedia
Obecný název cereus označuje kaktusy s výrazně podlouhlým růstem stonku. Převážně jsou sloupovité, ale i poléhavé, plazivé, převislé nebo popínavé. Botanický rod Cereus je nejstarším a základním rodem pro tyto kaktusy. Cereusy patří do podčeledi Cactoideae.
 Cereus | |
|---|---|
 Skupina různých cereusů | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | hvozdíkotvaré (Caryophyllales) |
| Čeleď | kaktusovité (Cactaceae) |
| Podčeleď | Cactoideae |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jméno Cereus poprvé použil roku 1625 Tabernaemontanus a vztahovalo se nejspíše na monstrózní formu Cereus hexagonus, která připomíná rozteklou svíci. Carl Linné všechny kaktusy zařadil do jediného rodu Cactus. Jeho současník Philip Miller r. 1754 vyhradil rod Cactus pro kulovité kaktusy, ustanovil rody Opuntia pro kaktusy se stonkem z článků, Pereskia pro keřovité kaktusy s listy a Cereus pro sloupovité druhy a popsal je podle Linnéem nově zavedených taxonomických pravidel. Rod Cereus tehdy zahrnoval všechny kaktusy se sloupovitým nebo výrazně prodlouženým stonkem.
Ludwig Pfeiffer v roce 1838 vyčlenil rod Cephalocereus (typ Cephalocereus senilis) pro cereusy s cefáliem, specifickým vlasatým útvarem, ze kterého raší květy. Charles Lemaire roku 1839 popsal rod Pilocereus pro vlasaté cereusy, současný název je Pilosocereus. A v roce 1848 George Engelmann ustanovil rod Echinocereus pro drobné cereusy s květní trubkou nesoucí trny.
Britton & Rose (1919–1923) a Alwin Berger (1929) ve svých systémech pokračovali v oddělení dalších druhů do nově ustavených rodů. V rodě Cereus nakonec zůstalo asi 33 většinou velkých druhů, které spíše než by naplňovaly definici rodu jsou zbytkem po vyčlenění ostatních druhů do jiných rodů. Ostatní byly převedeny do dalších rodů. Mnohé končí sufixem cereus.
Základní charakteristikou je výrazně podlouhlý růst stonku a to již od malých semenáčků. Tím se liší od některých kulovitých kaktusů, které jsou sice v dospělosti výrazně válcovité, ale napřed rostou dlouho kulovitě a mají mnoho příbuzných kulovitých druhů (jsou to mnohé notokaktusy, zejména z podrodu Eriocactus, chilské kaktusy rodu Neoporteria a Copiapoa, mnohé druhy rodu Mammillaria, vyspělé ferokaktusy, Astrophytum ornatum a další). Naopak několik miniaturních echinocereusů zůstává i ve stáří jen mírně protáhle vejčitých.
Stonek je vždy členěn do žeber, nikdy nemá bradavky – mamilly. Mnohé druhy vytváří cefálium, specifický útvar z generativně zralé části stonku nesoucí husté chlupy a trny, ze kterého raší květy.
Za nejvyšší kaktus vůbec se považuje Carnegia gigantea, známá též jako saguaro. Výška se udává okolo 18 m, starší zprávy udávají dokonce až 24 m. Další mohutné a vysoké druhy s udávanou výškou 12 až 18 m jsou z rodů Neobuxbaumia, Mitrocereus a Pachycereus. Poslední má mnohem větší množství bočních větví, takže celková hmotnost pachycereusů bývá větší než u karnegií. V Jižní Americe jsou nejvyšší zástupci v rodu Trichocereus, např. Trichocereus terscheckii nebo Trichocereus pasacana. Vytvářející v horách pravidelné řídké porosty, takzvaný pasakánový les.
Nejdelší stonky jsou udávány u epyfiticky rostoucího Hylocereus undatus, celková délka se udává až 90 m.
Nejmenší zástupci cereusů jsou jen okolo 5 cm velcí. Především je to rod Pygmaeocereus. Velmi malý je i pěkný Echinopsis (Seti-Echinopsis) mirabilis. Ještě tenčí mohou být jednotlivé články často pěstovaného chamaecereusu Echinopsis chamaecereus, jeho celé trsy jsou ovšem větší. Další drobné druhy jsou z rodu Echinocereus: E. knippelianus, E. laui, E. ledingii, E. pulchellus, E. viridiflorus.
Jedlé plody vytváří více druhů, někdy ve velkém množství: Carnegia gigantea, Myrtillocactus geometrizans, Pachycereus pringlei, Pachycereus schottii, Corryocactus pulquiensis, Selenicereus setaceus, Peniocereus serpentinus, Cereus repandus „cadushi“, Z rodu Stenocereus je to více druhů Stenocereus fricii, S. griseus, S. queretaroensis, a S. stellatus jsou i vysazovány u vesnic, plody jsou sbírány z divoce rostoucích Stenocereus pruinosus a S. thurberi. Nazývají se „pitaya“. Z nízkých echinocereusů to jsou Echinocereus fendleri, E. engelmannii a některé další druhy. V tropické oblasti oblastí Ameriky i Asie se v mnoha zemích pěstuje na plantážích pro velké plody Hylocereus undatus a méně další druhy tohoto rodu známé jako Dragon fruit nebo Pitahaya. Peniocereus greggii má velké podzemní hlízy, které jsou po opečení jedlé.
Pachycereus marginatus, Cereus repandus se používají k tvorbě živých, trnitých plotů, které ještě nesou jedlé ovoce.
Dřevo vyschlých stonků slouží jako palivové dříví, např. z druhů Cereus repandus, Eulychnia sp.
Neoraimondia arequipensis poskytuje dlouhé zahnuté trny používané jako rybářské háčky. Domorodci v Mexiku používají k rybaření nadrcené stonky Stenocereus gummosus obsahující toxické triterpenidy. Omámené ryby je potom možné chytat do rukou.
Výřez části hustě trnitého plodu Pachycereus pecten-aboriginum je používán domorodci jako hřeben.
Některé druhy kaktusů jako například Trichocereus peruvianus nebo Lophophora williamsi obsahují psychedelické látky, zejména mezkalin. Některá domorodá etnika, v oblastech odkud tyto rostliny pocházejí, je používají při náboženských obřadech jako entheogeny. Používají se přirozeně i jako zdroj těchto alkaloidů, které je z nich možné extrahovat. Ve většině zemí světa jsou ovšem, kromě výjimečných případů, tato využití trestná.
Několik druhů se snadno množí dělením, a proto se obecněji rozšířily mezi nekaktusářskou veřejnost. Nejčastěji pěstovaným druhem je oblíbený Chamaecereus (současný název Echinopsis chamaecereus) tvořící trsy drobných článků a ochotně kvetoucí šarlatovými květy. Pro květy byl dříve pěstován převislý kaktus bičovitý (současný název Disocactus flagelliformis, dříve Aporocactus). Nyní je nabízen zejména v USA. Další druh, Cereus peruvianus f. monstrosa (lze se setkat i s názvem Cereus pitahaya f. monstrosa a dalšími) je zvláštní růstová mutace, kdy se jednotlivá žebra a stonky nepravidelně rozpadají a větví. Připomíná poněkud obrácený krápník nebo rozteklou svíci. Pokožka je zelená až namodralá, chomáčky jemných trnů jsou žlutavé, rezavé, hnědé. Prastaré exempláře dorůstají až 2 m výšky. Množí se odřezky větví. Trichocereus schickendantzii tvoří trsy poléhavých, asi 6 cm silných stonků s více nevýraznými žebry, nesoucí asi 1 cm dlouhé, jemné, žluté trny. Tvoří zpočátku kulovité odnože. Občas se ještě pěstuje krásný, do jemných, stříbřitě bílých trnů zahalený Cleistocactus strausii. Roste vzpřímeně sloupovitě a odnožováním u báze vytváří malé skupiny stonků, které lze dělit.
Další druhy již nelze většinou množit amatérsky vegetativně, jejich semenáčky však nabízejí zahradnické podniky. Škála nabízených druhů je široká, ale pestrá druhová nabídka způsobuje, že zde nejsou většinou jednotlivé druhy všeobecně mezi pěstiteli sdílené a známé.
Jako populární chlupatý kaktus byl dříve nabízen Cephalocereus senilis, zahalený do bělostných, nepravidelně zvlněných trnů. Vzhledem měl připomínat hlavu starce. Místa výskytu v Mexiku, Barranca Venados a Barranca de Metztitlan, se nazývala Údolí starců. Plody i po dozrání zůstávaly na stonku a pro získání semen byly kaktusy káceny. Proto byl sběr semen zakázán. Nověji jej v obchodech nahradila Espostoa lanata, jejíž vlasovité trny jsou více uspořádané a někdy doplněné o silnější centrální trny. Další chlupaté kaktusy jsou zástupci rodu Oreocereus. Jsou různě hustě zahalené do vlasových trichomů doplněných o barevné žluté nebo červené trny. Také častěji pěstovaný Cleistocactus strausii je zahalen do bělostných přímých trnů.
Další veřejnosti v obchodech nabízené druhy představují různé kombinace různých tvarů stonků, jemných nebo silných různobarevných trnů, někdy doplněných o vatu v areolách. Zajímavý je pětižeberný Myrtilocactus geometrizans, který je téměř beztrnný, zato pokožka je nepravidelně modře ojíněna. Kombinací barevných trnů a různě dlouhé vlny v areolách na hranách žeber se vyznačují pilosocereusy. Často mají ještě modře ojíněnou pokožku. Jiné druhy jsou pěstovány pro dlouhé silné trny, např. Stetsonia coryne, Trichocereus sp., Eulychnia sp., Pachycereus pringlei. Hustě barevně otrněné jsou různé druhy rodů Cleistocactus a Haageocereus.
Většina vzpřímeně sloupovitých kaktusů představuje v bytových podmínkách jen juvenilní malé jedince, kteří nejsou květuschopní. Květy vytváří zástupci rodu Cleistocactus od výšky asi 40 cm. Více kvetou malé, převislé a popínavé druhy, jako např. chamaecereus, Aporocactus, Echinocereus, popínavá Harissia a ve sklenících pěstovaná královna noci Selenicereus grandiflorus.
Seznam obsahuje cereoidní rody uznané v klasifikaci kaktusů podle International Cactaceae Systematics Group. V závorce jsou častěji užívaná synonyma. (lit.: Anderson E. F., 2001). Rody kulovitých kaktusů jsou vynechány.
Keřovité nebo stromovité rostliny. Stonek je článkovaný, hluboce žebrovaný. Dorůstá až 8 m. Areoly jsou velké, ostny přímé bělavé. Květy trubkovité, až 11 cm dlouhé. Plody bobulovité. Na základě analýzy DNA je jediný známý druh Calymmanthium substerile považován za základní pro celou podčeleď Cactoideae a byl pro něj proto ustanoven speciální tribus. Výskyt v Andách severního Peru.
Převislé nebo epifytické keře. Tvoří adventivní kořeny ze stonku. Květy často noční. Výskyt: tropické lesy střední Ameriky.
Rostliny keřovité nebo stromovité, občas převislé. Stonky nečlánkované, často tvoří terminální nebo laterální cefália. Výskyt: převážně východ Jižní Ameriky.
Keřovité nebo stromovité rostliny. Stonky obvykle nečlánkované. Generativní část stonku je odlišná nebo vznikají terminální nebo laterální cefália. Výskyt: Jižní subrovníková Amerika.
.jpg)
Rostliny obvykle soliterní. Květy vyrůstají z vlnatého vrcholu. Výskyt: jižní část Jižní Ameriky.
.jpg)
Rostliny velké, large, keřovité nebo stromovité. Stonky nečlánkované i článkované, výrazně žebrovná, obvykle silně otrněné. Cefália se netvoří. Výskyt: Andská oblast Jižní Ameriky a Galapágy.
Rostliny velké, large, keřovité nebo stromovité. Stonky nečlánkované, výrazně žebrované. Květní zóna stejnorodá i odlišená, mohou se tvořit cefália. Výskyt: Zejména Mexiko a jihozápad USA. Také Karibská oblast, Střední Amerika, Kolumbie a Venezuela.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Cereus na Wikimedia Commons Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
