Bohumír Bunža (politik)

Bohumír Bunža (10. února 1908 Bzenec – 27. listopadu 1990 Flushing^[1]) byl český a československý člen druhého odboje a politik; poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Československou stranu lidovou a exilový československý politik.

Bohumír Bunža
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci: 1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci: 1946 – 1948
Stranická příslušnost
Členství	ČSL
Narození	10. února 1908 Bzenec Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	27. listopadu 1990 (ve věku 82 let) Flushing (New York) USA USA
Příbuzní	Bohumír Bunža (strýc)
Alma mater	Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Profese	politik a právník
Ocenění	účastník odboje a odporu proti komunismu
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Biografie

Mládí prožil na Slovácku, pak po několik let bydlel u strýce, kanovníka Bohumíra Bunži ve Vyškově. Zde také absolvoval gymnázium. V letech 1927–1931 následovalo studium práv na Masarykově univerzitě v Brně. Pracoval na okresním soudu v Uherském Hradišti a pak coby okresní soudce v Bojkovicích. Za okupace byl aktivní v odboji. Spolupracoval s odbojovou skupinou Obrana národa a s výsadkem Carbon.^[2]

Politicky se již od 30. let 20. století angažoval v lidové straně. Po osvobození byl v letech 1945–1948 místopředsedou krajské rady strany v Uherském Hradišti.^[2] V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za lidovce. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1946 a stal se poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde zasedal do roku 1948.^[3][4] V parlamentu působil v bezpečnostním výboru a patřil mezi skupinu protikomunistických poslanců, kteří se zde snažili čelit pronikání KSČ do bezpečnostních složek.^[2]

Jako soudce vyšetřoval hromadné povraždění německých občanů v Postoloprtech po druhé světové válce známé jako Postoloprtský masakr.^[5].

Po únorovém převratu v roce 1948 byl vyloučen z Československé strany lidové (nyní již ovládané prokomunistickou skupinou) a odešel 10. dubna do emigrace tak, že se spolu s poslancem Štěpánem Bendou a svým bratrem ukryli v nákladním vlaku ve vagónu s nábytkem. Působil v Českém komitétu v Regensburgu. V listopadu 1948 byl mezitím v ČSR odsouzen k smrti. V exilu se angažoval v politických krajanských organizacích, nejdříve v Londýně, pak v Římě na nakonec v USA. Byl členem exilové Československé strany lidové, později křesťansko demokratické strany. Od roku 1950 patřil mezi hlavní postavy organizace Křesťansko-demokratická unie střední Evropy. V roce 1949 spoluzakládal Radu svobodného Československa. Byl členem jejího výboru v Londýně, od října 1949 hlavního výboru v USA. Ve vedení Rady svobodného Československa zasedal do roku 1974. V letech 1962–1977 byl rovněž členem vedení Mezinárodního křesťanského demokratického studijního a dokumentačního ústavu v Římě a šéfredaktorem Křesťansko-demokratické revue. Vydal francouzsky stručnou historii Československé strany lidové. Dožil se pádu komunistického režimu a dvakrát navštívil Československo včetně svého rodiště Bzence.^[2][6]