český nakladatel a tiskař From Wikipedia, the free encyclopedia
Bedřich Stýblo (31. července 1817 Vídeň — 5. srpna 1891 Praha-Nové Město[3]) byl český tiskař, nakladatel a knihkupec. Od roku 1860 provozoval své nakladatelství v domě ve spodní části Václavského náměstí na Novém Městě v Praze, na jehož místě byl roku 1929 postaven funkcionalistický Palác U Stýblů (Palác Alfa). Vydával především náboženskou a naučnou literaturu. Účastnil se pražského veřejného života (např. Sokol, Hlahol, Měšťanská beseda) i komunální politiky. Byl oceňován jako úspěšný podnikatel, vlastenec a filantrop.
| Bedřich Stýblo | |
|---|---|
 | |
| Narození | 31. července 1817 Vídeň  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 5. srpna 1891 (ve věku 74 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Povolání | tiskař a vydavatel |
| Zaměstnavatel | Nakladatelství Bedřich Stýblo |
| Děti | Adolf B. Stýblo[1] Václav Stýblo[2] |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se roku 1817 ve Vídni na Laimgrube jako syn českého řemeslníka (v literatuře se uvádí datum narození 31. července,[4] v matrice je zapsáno příjmení Stieblo a datum křtu 1. srpna).[5] Jeho otec brzy zemřel a matka se s rodinou vrátila do rodné Litomyšle. Mladý Bedřich se vyučil u strýce tiskaře a knihaře v Chrudimi a zakrátko si našel práci u F. Silbernagla na Vyšehradě.[4] Poznal zde svou budoucí manželku Marii Jordánovou, oženil se a 10. ledna 1844[6] otevřel vlastní knihařský podnik.[4][7] Sídlo měl nejprve na Vyšehradě, odtud se přestěhoval na Karlovo náměstí, roku 1849 na Příkopy[4] a koncem roku 1860 na definitivní adresu v dolní části Václavského náměstí.[8]
Svůj obor podnikání rozšířil o knihkupectví a nakladatelství. Například roku 1850 zahájil společně se Štěpánem Bačkorou vydávání edice knih pro mládež Zahrada Budečská.[9] V roce 1859 mělo jeho knihkupectví největší výběr modlitebních a náboženských knih v Praze.[10] Roku 1861 (podle jiných zdrojů 1862)[4] zřídil ještě knihtiskárnu.[11]
Postupně kupoval sousední domy na Václavském náměstí,[12] takže byl nakonec majitelem čp. 785 až 789,[13] podle jiných zdrojů až 790.[14] (Roku 1929 byly budovy sloučeny do jediného Paláce u Stýblů (Alfa) čp. 785 podle projektu Ludvíka Kysely.)[7] Pořídil si také dům čp. 451 na rohu Uhelného trhu a Skořepky na Starém Městě, ten ale roku 1889 prodal po dlouhém vyjednávání pražské obci, která ho zbourala a větší část plochy využila k rozšíření ulice.[15][16]
26. května 1869 došlo ve sklepě čp. 788 k požáru a výbuchu chemikálií, které tam měl uskladněné jiný obchodník. Díky pevnosti zdí se to ale nedotklo Stýblova knihkupectví, které mělo sklad v tehdy ještě stavebně odděleném sousedním domě.[17]
Nákladem Stýblova „kněhkupectví“ byly vydávány zejména teologické svazky (např. modlitební knížky), dále pak dětská literatura či učebnice a odborné publikace.[4] Stýblova „kněhtiskárna“ tiskla zejména knihy katolického nakladatele, jímž bylo Dědictví sv. Jana Nepomuckého (založeno v roce 1835). Na postranní zdi rohového domu č. p. 30, který se Stýblovým domem sousedil, byla umístěna velká nástěnná reklama propagující podnik.
Současně s podnikáním se B. Stýblo zapojil do pražského veřejného života. Roku 1859 se stal správcem domu Měšťanské besedy[18] a ve výboru této organizace zasedal s přestávkami do roku 1876, kdy ho nahradil syn Adolf Bedřich.[19] V roce 1874 byl zvolen čestným členem.[20]
V roce 1862 vstoupil jako jeden z prvních do Sokola.[21] Po smrti Jindřicha Fügnera († 1865), když kvůli splatným závazkům hrozila ztráta tělocvičny, půjčil společně s několika dalšími nutné prostředky na zaplacení.[22] Roku 1866 byl spolu s pozdějším pražským starostou Josefem Hulešem a obchodníkem Aloisem Olivou přijat za člena výboru.[22] 12. května 1868 byl zvolen starostou spolku poté,[23] co odstoupil Petr Matěj Fischer a jeho zvolený nástupce Ferdinand Urbánek funkci nepřijal.[22] V čele Sokola působil v době, kdy vídeňská vláda nepřála českým národním snahám;[4] například v červenci 1868 se musel zaručit, že spolek neuspořádá průvod k uctění památky Jana Husa.[24] Jako předseda přispěl např. na opravu střechy sokolovny, poničené v říjnu 1870 vichřicí,[25] téhož roku se vzdal úroku z poskytnuté půjčky 1000 zlatých[26] a nakonec daroval i jistinu.[27] Ve funkci byl potvrzen také v letech 1870[28] a 1871.[29] Roku 1872 odstoupil a do čela byl zvolen Tomáš Černý.[30] I nadále ale zasedal ve výboru;[31][32] roku 1891 spolu s Aloisem Olivou oslavil 25 let členství.[33]
V listopadu 1867 byl zvolen náměstkem předsedy (starosty) pěveckého sboru Hlahol[34] a funkci si udržel do roku 1869.[35]
Angažoval se i v dalších organizacích. Například v roce 1847 vstoupil do řad městských granátníků.[36] Roku 1862 kandidoval[37] a byl zvolen do pražské obchodní a průmyslové komory za odbor živnostníků.[38] Roku 1865 se stal členem Zlaté knihy dívek českých, píseckého sdružení pro vydávání literatury pro mládež.[39] V září 1866 byl jmenován členem šestnáctičlenné správní rady Českého (Prozatímního) divadla.[40] Na konci následujícího roku věnoval čtyři velké základní kameny k Národnímu divadlu.[41] Oceňované byly i jeho finanční příspěvky, například 100 zlatých spolku obuvnických dělníků na podporu onemocnělých členů (1869),[42] 300 zlatých spolku knihařských dělníků (1871)[43] a 200 zlatých Spolku českých žurnalistů (1883).[44] Nově zakládané škole na Vyšehradě poskytl zdarma knihtiskařské práce v hodnotě 52 zlatých v souvislosti se svěcením základního kamene (1867).[45] Výpomocnému spolku hudebníků „Cecilie“ levně poskytoval tiskařské služby[46] a byl tam r. 1873 za zásluhy zvolen čestným členem.[47] V roce 1874 byl jmenován hospodářským dozorcem (inspektorem) na několika pražských školách.[48] Byl také členem správní rady Pražské paroplavební společnosti[49] a ve svém knihkupectví pro ni zajišťoval výplatu kuponů (dividend).[50]
Roku 1864 poprvé kandidoval na Novém Městě do obecního zastupitelstva města Prahy za stranu Pokroku, která reprezentovala etnické Čechy proti Němcům[51] (voleb r. 1861 se neúčastnil)[52] a byl zvolen na tříleté období.[53] Uspěl i v následujících obecních volbách r. 1867,[54] 1870,[55][56] 1873,[57][58] 1876 (bez protikandidátů),[59] 1879[60][61] a naposledy 1882.[62][63] Po skončení posledního období r. 1885 už znovu nekandidoval a na jeho místo nastoupil syn Adolf.[64]
Před volbami roku 1873 zpochybňoval nepodepsaný autor v Národních listech Stýblovu způsobilost pro úřad zastupitele. Uvedl mimo jiné: „Na př. pány krejčího Jana Fritze, knihtiskaře Bedř. Stýbla, faráře Václava Nyklese a c. k. prof. Vl. Tomka byli by voličové pražští v příštím zastupitelstvu rádi pohřešili. (…) Pan Bedřich Stýblo se také nikdy z vlastní dobré vůle neblýskal velikou duševní bystrostí a soudíme o ctihodném tomto pánu, že by ve své skromnosti svědomitě byl uznal přednosti na př. svého souseda p. J. Otty, tohoto podnikavého, činného a nadaného kandidáta voličů novoměstských.“ Článek ovšem končí pozitivně: „… nechtíce v ničem „rušiti svornost“, prosíme pro blaho obce, aby každý poctivý a vlastenecký volič volil podle uveřejněné kandidátní listiny.“[65]
K nepříjemné aféře došlo roku 1878. Národní listy uveřejnily 6. prosince článek „Kmotrovství na radnici pražské“, kde kritizovaly fakt, že vedení města nařídilo školám odbírat knihy pro chudé žáky od knihkupectví B. Stýbla, který byl v té době obecním zastupitelem a školním dozorcem (inspektorem); podle názoru novináře to byl projev vzájemného podporování městských představitelů z veřejných peněz.[66] Purkmistr Emilián Skramlík následně odeslal redakci žádost o opravu, podle níž nebyla zakázka svěřena konkrétnímu knihkupci, ale takovému, který nabídne nejvyšší slevu. Ze šesti oslovených jich podle něj pět nabídlo 10 procent a pouze Stýblo 12,5 procenta. O nákupu navíc nerozhodla městská rada, ale c. k. okresní školní rada.[67] Noviny ale ihned kontrovaly, že:
Záležitosti se v projevu věnoval přední mladočeský politik Julius Grégr. Uvedl, že je to jeden z řady případů zneužívání komunálních funkcí k osobnímu prospěchu. Dobře řízená obec podle něj nesmí dopustit, aby obecní zástupci byli zároveň jejími dodavateli. Nemělo by ani být přípustné, aby městský rada nabídl podmínky o málo výhodnější než konkurenční dodavatelé. Problém, který nastal u dodávek p. Stýbla, je podle něj rozšířeným nešvarem a je nutné ho vhodnými opatřeními (mj. např. přístupem veřejnosti na schůze obecního zastupitelstva) vymýtit. Praha by přitom měla jít příkladem ostatním.[68] Stýblovo znovuzvolení r. 1879 a 1882 to nijak neohrozilo (viz volební výsledky výše).
V letech, kdy nekandidoval, se opakovaně účastnil ve volebním výboru (každý rok se volila třetina zastupitelů).[69][70]
Zemřel 5. srpna 1891 ve svém domě čp. 786-II (na Václavském náměstí) ve věku 74 let.[3] Pohřební obřad se konal v pražské sokolovně, odkud vyšel průvod Ječnou ulicí přes Karlovo náměstí a Vyšehradskou na Vyšehradský hřbitov. Účastnili se mimo jiné představitelé pražské městské rady, Sokola, Hlaholu a mnoha jiných korporací, po stranách ulice se shromáždily tisíce lidí. Se smutečním projevem vystoupil Josef Víšek za Sokoly a Mikuláš Karlach za církev.[71]
Byl oceňován jako úspěšný podnikatel, horlivý a obětavý ve veřejném životě.[72] Vlastním úsilím vybudoval prosperující podnik[72] a byl členem četných vlasteneckých a lidumilných spolků.[36] Podle Josefa Víška byl mužem z lidu, který se povznesl ze skrovných počátků na zámožného průmyslníka. Jako hlava jedné z předních pražských rodin byl představitelem středního stavu, který prací a spořivostí tvoří oporu národního života. Vřele podporoval vlastenecké podniky a zastával řadu čestných úkolů.[73]
Stal se nositelem několika oficiálních vyznamenání a čestných titulů, k nimž patřily:[74]
Nakladatelství postupně zdědili:[82]
V roce 1949 byl podnik znárodněn.[82] Roku 2020 je vlastníkem paláce U Stýblů (Václavské náměstí 785/28, Praha 1) podle záznamu v katastru nemovitostí opět člen rodiny Stýblových.[84]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
