Anton Rašla (15. září 1911 Pavlice – 17. května 2007 Bratislava) byl slovenský vojenský prokurátor a právník, jeden ze tří prokurátorů při procesu s Jozefem Tisem, po válce též poslanec Slovenské národní rady.
| generál JUDr. Anton Rašla | |
|---|---|
| Poslanec Slovenské národní rady | |
| Ve funkci: 1946 – 1954 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSS |
| Narození | 15. září 1911 Pavlice  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 17. května 2007 (ve věku 95 let) Bratislava  Slovensko |
| Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě (do 1936) |
| Profese | pedagog, advokát, politik a voják |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Biografie
V roce 1942 působil jako vojenský soudce při polním soudu v Žytomyru na Ukrajině, u zajišťovací divize slovenské armády, která se tehdy podílela na tažení do Sovětského svazu. Měl přezdívku Džugo. Už tehdy ale spolupracoval s odbojem. Pomohl například zajistit tajný byt pro komunistického odbojáře Júlia Ďuriše, jenž byl hledán slovenskou tajnou službou. Ve svých vzpomínkách to uvádí Ladislav Šimovič, poválečný československý diplomat a státní úředník, osobní účastník dobových schůzek s Rašlou.[1]
Prokurátorem v procesu s Jozefem Tisem
Generál JUDr. Anton Rašla byl polním prokurátorem SNP a po válce jedním ze tří prokurátorů při procesu s Jozefem Tisem. Měl v něm na starosti vojenskou část obžaloby.[2] Při přípravě procesu doporučoval z obžaloby vyjmout obvinění z podílu na Tisově rozbití republiky v roce 1939. Poukazoval na to, že tento bod může Tisa stavět do role bojovníka za práva Slováků a práva na slovenský stát. Během samotného procesu mimo jiné přednesl závěrečnou řeč. Po rozsudku byl proti udělení milosti.[3]
Další poválečná kariéra
Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady.[4] Mandát ovšem nabyl až dodatečně, poslanecký slib složil v listopadu 1946.[5] V SNR zasedal za KSS.[6] Opětovně byl za poslance SNR zvolen ve volbách roku 1948.[7]
V poslední době se připomíná Rašlův podíl na odsouzení masového vraha Karola Pazúra, kterého dosáhl i přes odpor některých komunistických pohlavárů, jmenovitě zejména Bedřicha Reicina.
Podíl na politických procesech po roce 1948
Na přelomu 40. a 50. let byl žalobcem v řadě vykonstruovaných procesů vůči lidem nepohodlným komunistickému režimu, včetně takových, ve kterých byly vyneseny rozsudky smrti. Rašla byl hlavním prokurátorem v procesu, v němž byli tři členové Bílé legie (Anton Tunega, Eduard Tesár a Albert Púčik) odsouzeni na doživotí. Rašla se proti rozsudku odvolal a nejvyšší soud jeho odvolání vyhověl a odsoudil všechny tři k trestu smrti.[8] Rašla se až do konce života považoval v této věci za „nevinného a nezúčastněného“. Tvrdil, že dotyční byli zakuklení ľuďáci, kteří chtěli vrátit na Slovensko totalitní režim z let 1939–1945, že o definitivní verzi rozsudku rozhodla tzv. Bezpečnostní pětka v Bratislavě, na jejíž doporučení Nejvyšší soud v Praze uložil tresty smrti, že on sám se sice proti rozsudku odvolal, ale výslovně při odvolání trest smrti neuvedl (ale že se nechce vymlouvat), že dotyční byli uměle vytvoření mučedníci a že za jeho obviňováním je msta ľuďáků za to, že dostal na šibenici Tisa.[9]
Obětí stranických čistek a následná rehabilitace
Již od roku 1949 se na něj samotného začala soustřeďovat pozornost v rámci komunistické strany, kde se objevovaly náznaky počínající kampaně proti takzvanému buržoaznímu nacionalismu. Na podzim 1949 dal Karel Šváb pokyn Státní bezpečnosti, aby rozpracovala případ Husáka, Novomestského a Rašly.[10] V roce 1954 byl Rašla odsouzen ve vykonstruovaném procesu pro údajnou spolupráci s cizími zprav. službami (CIC) k doživotnímu odnětí svobody. Po rehabilitaci, které dosáhl roku 1963, pracoval až do důchodu na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Poté ještě působil do roku 1984 na Katedře trestního práva na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Po roce 1989 vydal několik memoárových titulů.
V roce 1968 se vyjádřil kriticky o pokusech některých slovenských intelektuálů o rehabilitaci Jozefa Tisa a Slovenského štátu.[11]
Knihy
- Tiso a povstanie (Pravda, Bratislava, 1947)
- Civilista v armáde (Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1967)
- Neporazená armáda (Obzor, 1969)
- Ľudové súdy v Československu po II. svetovej vojne ako forma mimoriadneho súdnictva (Vydavateľstvo SAV, 1969)
- Polní prokurátor vzpomíná (Naše Vojsko, Praha, 1970)
- Proces s dr. J. Tisom. Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkayho (Tatrapress, Brat. 1990)
- Inkvizícia nezomiera (Obzor, Bratislava, 1991)
- Spomienky spoza mreží (Vidas, Banská Bystrica, 1998)
- Zastupoval som československý štát (Privatpress, Prešov, 1999)
Vyznamenání
Československý válečný kříž 1939
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
Československá medaile za zásluhy I. stupně
Řád Slovenského národního povstání 1. třídy
Řád bratrství a jednoty (Jugoslávie) I. třídy
Medaile Za vítězství nad Německem 1941–1945[12] (SSSR)
Odkazy
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
