římský křesťanský teolog a spisovatel, milánský biskup, patron včelařů From Wikipedia, the free encyclopedia
Svatý Ambrož, lat. Aurelius Ambrosius (kolem 340 v Trevíru – 4. duben 397 v Miláně) byl latinský církevní otec, od roku 374 biskup v Miláně. Ambrož je považován za obratného politika, který i díky svému vlivu na císaře Gratiana a Theodosia významně napomohl vítězství nauky nikajského koncilu na Západě. Roku 1295 jej papež Bonifác VIII. jmenoval jako prvního učitele církve.
| Svatý Ambrož z Milána biskup | |
|---|---|
| Učitel církve | |
 Mozaika s vyobrazením svatého Ambrože ve stejnojmenné bazilice v Miláně | |
| Církev | římskokatolická |
| Arcidiecéze | milánská |
| Období služby | 374 – 4. dubna 397 |
| Předchůdce | Dionysius Mariani |
| Nástupce | Simplicianus Soresini |
| Svěcení | |
| Biskupské svěcení | 7. prosince 374 |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Aurelius Ambrosius |
| Datum narození | 339 |
| Místo narození | Augusta Treverorum |
| Datum úmrtí | 4. dubna 397 (ve věku 57–58 let) |
| Místo úmrtí | Mediolanum |
| Místo pohřbení | Basilica di Sant'Ambrogio, Milán |
| Příbuzní | Satyrus of Milan a Saint Marcellina (sourozenci) |
| Ovlivnil | Svatý Augustin |
| Významné dílo | Veni redemptor gentium |
| Svatořečení | |
| Svátek | 4. dubna starokatolíci, ostatní církve 7. prosince |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikáni; lutheráni |
| Atributy | úl, kniha, pero, holub, důtky, dítě v kolébce, model kostela |
| Patron | Milána, Boloni, včelařů, voskařů, včel, domácích zvířat |
| Místo úcty | Bazilika svatého Ambrože v Miláně a další |
 multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ambrož byl plodným autorem v oblasti teologie, biblické exegeze a katecheze. Svými promluvami ovlivnil sv. Augustina a také ho pokřtil.
Ambrož byl po svém otci jmenován správcem provincií v Itálii. V roce 374 došlo ke sporům o jmenování nového milánského biskupa a na tento stolec byl zvolen právě – v té době ještě nepokřtěný – katechumen Ambrož, jakožto neutrální člověk.[1] Tohoto nového úkolu se zhostil se vší vervou a brzy se z něj stal největší vůdce západního křesťanstva 4. století. Podporoval mnišský asketismus, kult ostatků mučedníků (kolem Milána jim stavěl svatyně)[2] a zasazoval se i o přijetí Nikajského vyznání víry v době, kdy byli císařové otevřenější vůči ariánským myšlenkám, proti kterým Ambrož bojoval a odmítal je stejně jako pohanství[1]. Kristovo božství pro něj bylo zásadním kamenem víry. Z Východu přejal jednak alegorickou metodu výkladu Bible ovlivněnou novoplatonismem (tím pomohl svatému Augustinovi k jeho konverzi,[3] nakonec jej i pokřtil), jednak důraz na proměnu chleba a vína při eucharistické modlitbě, což postupem času vedlo k učení o transsubstanciaci definovanému na Čtvrtém lateránském koncilu (r. 1215)[3]. Svatého Augustina ovlivnil i tím, že mu připravil půdu pro nauku o pádu a prvotním hříchu[3].
Ambrož nejvíce proslul obranou nikajské ortodoxii a vztahy k císařskému dvoru. Položil základ významným principům nezávislosti církve a povinností křesťanského panovníka, které byly dále rozvinuty ve středověku. V duchu teokracie neměla politická moc zasahovat do oblasti církevní a náboženské, ale naopak připisoval církvi povinnost ovlivňovat politickou scénu. Církevní majetek bránil dle hesla: „věci Boží náleží Bohu, nikoli císaři[4]“ a při různých potyčkách s autoritami zavedl[3] na Západě chrámový zpěv hymnů, které si společenství křesťanů zpívalo pro povzbuzení. Když např. roku 390 císař Theodosius I., s kterým se Ambrož často dostával do sporů ohledně pravomocí, nařídil krvavý masakr tisíců Soluňanů jako odplatu za tamní nepokoje, Ambrož mu jakožto členu své obce napsal soukromý dopis, v němž žádal, aby konal pokání nebo se připravil na to, že bude vyobcován z církve[5]. Císař se nejprve zdráhal, ale pak se v chrámu objevil jako kajícník. Přijal Ambrožovy výtky, skutku litoval a jejich vztahy tak byly nadále přátelské[6]. Za zmínku stojí i jejich vzájemná intervence o dva roky dříve, tj. r. 388, kdy srocení křesťané vypálili synagogu ve městě Kallinikum na řece Eufratu. Theodosius I., ač příznivce křesťanství, Židy respektoval pro jejich starobylost a loajálnost vůči řádně ustanoveným úřadům. Nařídil, aby byla synagoga znovu postavena, a to z církevních peněz. Ambrož však toto rozhodnutí napadl a v dopise císaře upozornil, že by to podrylo autoritu a prestiž církve a že důležitější je náboženská věc než občanské právo[7].
Byl to nadaný kazatel a rovněž velmi oblíbený, třeba i proto, že respektoval lokální zvyky církve: „Pokud nechceš způsobit pohoršení, zachovávej místní praxi kterékoliv církve, již navštívíš.[8]“ Svoji oblibu u prostých a chudých lidí získával i svým silným sociálním cítěním: „Těšíš se ze svých drahocenných ozdob, zatímco ostatním se nedostává obilí,[9]“ a bohatství proto viděl jako zlo, neboť tvrdil, že to, co bylo Bohem dáno k užívání všem, se většinou kumuluje u několika málo jedinců.
Legenda o milánském biskupovi Ambrožovi dokazuje, jaký význam měly včely a med pro staré křesťany. Když byl sv. Ambrož ještě malý chlapec, usedl mu jednou na obličej včelí roj. Včelky mu vlétly do úst a krmily chlapce medem. To bylo považováno za boží znamení a předpověď slavné budoucnosti. Na základě této legendy je světec zobrazován s pleteným včelím úlem. Také používání voskových svíček při bohoslužbách svědčí o významu včel v křesťanské víře.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
