Amalgámy
slitina rtuti a jiného kovu From Wikipedia, the free encyclopedia
slitina rtuti a jiného kovu From Wikipedia, the free encyclopedia
Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.
Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub, a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.
Vzniká například při tzv. amalgamačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá hornina kontaktována s kovovou rtutí. Vzniklý amalgám zlata je po oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena. Přinejmenším část rtuti ovšem uniká do atmosféry, a proto se dnes tento postup příliš nepoužívá [zdroj?]. Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbývá ryzí zlato. Amalgám zlata je kapalný [1]. Ve světě se ročně spotřebuje pro těžbu zlata asi 800 tun rtuti.[2]
Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1 dílu ostatních kovů. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí EU před jejím rozšířením o nové členské státy.[3]
Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií:
V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí.[4] Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery.
Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší.[5]
V některých severských státech (Norsko, Švédsko, Dánsko) se kvůli předpokládané škodlivosti od amalgámových plomb upustilo.[zdroj?] V zahraničí proti amalgámovým výplním vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich Klinghardt, dr. Joachim Mutter, dr. Andy Cutler, Jutta Altmann–Brewe aj. [zdroj?] V Česku se stále používají.
Od 1. července 2018 platí zákaz používání u dětí do 15 let a u těhotných a kojících žen.[6]
Vzniká při elektrolýze roztoku se sodnými kationty na rtuťové katodě. Používá se ve vysokotlakých sodíkových výbojkách, a dále při výrobě hydroxidu sodného.
Podobně jako sodíkový vzniká při elektrolýze roztoku s draselnými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu draselného nebo při přípravě fulminátu draselného a jinde.
