Narozena 22. 2. 1974 v Praze. Fotografka, grafička a výtvarnice. From Wikipedia, the free encyclopedia
Alena Kotzmannová (* 22. února 1974 Praha) je česká fotografka a vizuální umělkyně. Patří k čelným představitelkám české fotografie, zejména generace nastupující na domácí uměleckou scénu krátce před přelomem tisíciletí.
| Alena Kotzmannová | |
|---|---|
| Narození | 22. února 1974 (50 let) Praha Československo |
| Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
| Povolání | fotografka a výtvarná umělkyně |
| Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
V letech 1992–1998 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, nejprve u Adély Matasové v Ateliéru tvorby konceptuální a intermediální a následně v nově zřízeném Ateliéru fotografie u Pavla Štechy. Aktivně vystavovat začal v poslední třetině devadesátých let. Dvakrát se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let (2005, 2009).[1] Její přístup k fotografii porota charakterizovala slovy: „S médiem fotografie pracuje víceméně konceptuálně, i když na první pohled jakoby tradičně. Vychází z historické zkušenosti surrealismu, poetismu, civilismu, nové věcnosti a vedle formálních i obsahových citací dodává snímkům vlastní koncept.“ [2] Jádrem její umělecké práce dlouhodobě zůstává černobílá fotografie. Toto zaměření však není výhradní: vytvořila i soubory barevných fotografií, v některých případech černobílé snímky dodatečně kolorovala či částečně vysypávala barevnými písky. Vedle fotografických souborů příležitostně vytváří videa a objekty.
Prvotním východiskem jejích souborů však vždy autorské záběry všední reality, kterou souborem významově posunuje. Pro některé z nich snímky pořizuje cíleně, stejně pravidelně je ale komponuje z fotografií nastřádaných v archivu. Středem jejího zájmu je práce s časem, případně s prostorem, možnosti vizuálně nahlížet do budoucnosti či minulosti skrze fotografování přítomnosti, konstrukce fiktivních a spekulativních obrazových realit. K nakládání s časem sama dodává: „U mé práce mi připadá nedůležité vyzdvihovat kdy a kde byla fotografie byla pořízená. Jdu jakoby proti dokumentárnímu záznamu. Důležité jsou pro mě snímky, u kterých esence záznamu popírají místo a čas, takže mohou být kdykoliv a kdekoliv. Z takových snímků skládám série, které dostávají konkrétní tvar podle výběru, názvu a také podle toho, jak se v nich stavím k času. Série, které vznikaly před rokem 2000, se jakoby dívaly do budoucnosti. Analogovým foťákem a bez jakékoliv manipulace jsem se v nich snažila o snímky, které působí jako by byly z budoucnosti. A pak je to například série Klasika (2001–2004), ve které jsou opět analogově a bez manipulace chtěla mechanické oko fotoaparátu přesvědčit, aby realitu vidělo jakoby z dvacátých a třicátých let.“ [3] Teoretik a historik fotografie Pavel Vančát tyto soubory označil za „fiktivní dokumenty“ a vytváření „paralelních světů“: „Zatímco její cyklus Dočasná osoba, který byl i její diplomovou prací na pražské VŠUP, se zabýval pod vlivem science fiction hledáním stop budoucnosti v současném světě, jakýchsi déjá-vu naruby, v souboru Station To Station se naopak pokusila o vytvoření fiktivního příběhu spojenou abstraktní osobou, která však přejímá na rozličných místech různé identity. Její poslední projekt Klasika se pouští novým směrem k noblesně jemné, téměř neznatelné historicitě, jako bychom listovali knihou neznámého data a zároveň i svojí vlastní pamětí…“ [4] Jiný přístup k časovosti fotografie prezentovala v sérii diptychů Cyclone (2004–2005), pro který jednotlivé snímky zamýšlených dvojic fotografovala s většími časovými odstupy. Srovnání odlišností mezi fotografiemi následně znemožňovala instalací zvětšenin, kdy dvojice nebyly vidět pospolu. Dobu uplynulou mezi vznikem snímků nebylo možné fakticky ověřovat a čas zůstával jakousi nejistou složkou, která na zaznamenané vnější skutečnosti mohla, ale nemusela zanechat stopy.[5] V pozdějším souboru Apartment (2006–2007) se pro změnu zaměřila na schopnost fotografie vytvořit obraz reálně neexistujícího prostoru, když sestavovala jakýsi hotelový interiér a výhledy do jeho okolí ze snímků, které pořídila na odlišných místech.[6] Přesmyčky mezi skutečností a fikcí sledovala rovněž v cyklech Pokus o znovunalezení skutečnosti (2011–2018), ve kterém na základě již existujících starších fotografií jiných autorů dohledávala obdobné vlastní snímky s cílem „znovunalézt, znovupojmenovat, redefinovat v aktuálním čase a místě.“[7]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.