Šarlota Pruská (1798–1860)

Alexandra Fjodorovna
	ruská carevna
	ruská carevna Alexandra Fjodorovna na portrétu z roku 1841 (autorka Christina Robertson)
Úplné jméno	německy: Friederike Luise Charlotte Wilhelmine von Preußen
Narození	13. července 1798; Zámek Charlottenburg, Prusko
Úmrtí	1. listopadu 1860 (62 let); Carské Selo, carské Rusko
Manžel	Mikuláš I. Pavlovič
Potomci	Alexandr II., Marie, Olga, Alexandra, Konstantin, Nikolaj, Michail
Dynastie	Hohenzollernové
Otec	Fridrich Vilém III.
Matka	Luisa Meklenbursko-Střelická
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šarlota Pruská, plným jménem německy Friederike Luise Charlotte Wilhelmine von Preußen (13. července 1798 zámek Charlottenburg u Berlína – 1. listopadu 1860 Carské Selo), byla rodem pruská princezna a od roku 1825 jako manželka cara Mikuláše I. ruská carevna, známá pod jménem Alexandra Fjodorovna, které přijala po sňatku.

Stručná fakta Alexandra Fjodorovna, Úplné jméno ...

Zavřít

Šarlota se narodila jako třetí dítě/první dcera z devíti potomků pruského krále Fridricha Viléma III. a jeho ženy Luisy Meklenbursko-Střelické. Dětství a mládí prožila se svou rodinou.

Její dětství bylo poznamenáno napoleonskými válkami. Po porážce pruských jednotek v bitvách u Jeny a Auerstedtu v listopadu roku 1806 byla královská rodina nucena opustit sídelní město a uchýlila se v prosinci téhož roku do Východního Pruska, kde ji vzal pod svou ochranu ruský car Alexandr I. – po pádu Berlína a jeho obsazení napoleonskými vojsky se rodina usadila v Klajpedě (Memelu).

Když bylo Šarlotě dvanáct let, zemřela její milovaná matka († 19. července 1810). Jako nejstarší dcera byla nyní první dámou dvora a musela plnit odpovídající reprezentativní úkoly a povinnosti.

V šestnácti letech poznala mladšího bratra cara Alexandra I. Mikuláše, pozdějšího následníka trůnu a od roku 1825 cara. Ten při své cestě po Evropě navštívil se svým mladším bratrem Michailem na podzim roku 1814 i dvůr Fridricha Viléma III.; mezi oběma panovnickými rodinami došlo k jednáním o možném sňatku Šarloty a Mikuláše. Při další návštěvě příštího roku se oba mladí lidé do sebe zamilovali. Ke sňatku však došlo až za další dva roky. Snoubenci byli bratranec a sestřenice z třetího kolena – oba byli prapravnoučata pruského krále Fridricha Viléma I.

V Rusku

Do Ruska přijela Šarlota v doprovodu svého bratra prince Viléma 9. června roku 1817. Svatební ceremonie se započaly přesně na její devatenácté narozeniny, 13. července (1. července podle Juliánského kalendáře, v té době v Rusku užívaného), a trvaly 13 dní. Aby se Šarlota mohla za Mikuláše provdat, musela přijmout pravoslaví a při křtu přijala jméno Alexandra Fjodorovna. Zpočátku měla Alexandra problémy s adaptací na ruském dvoře, její konverze byla vynucená. Byla v dobrých vztazích se svou tchyní Marií Fjodorovnou, vztahy se švagrovou, ženou Mikulášova staršího bratra cara Alexandra I. carevnou Jelizavetou Alexejevnou, však již tak dobré nebyly.

Princezna byla vysoká a štíhlá, její relativně malá hlava nesla tvář s jemnými rysy a modrýma očima. Už jako dítě si za svůj symbol zvolila bílou růži, v rodinném kruhu měla přezdívku „Blanche-Fleur“ podle hrdinky románu Friedricha de la Motte Fouqué, jenž patřil k její nejoblíbenější četbě. Byla vůbec horlivou čtenářkou, milovala i hudbu a tanec. Současníci ji označovali jako přátelskou, skromou, inteligentní a přímou. Měla důstojné vystupování a lehký krok, byla nicméně slabé konstituce. Oblékala se elegantně, s oblibou do světlých barev, nosila ráda drahé šperky a ráda se účastnila velkých plesů a podobných dvorských akcí.

Její manžel nedával Šarlotě mnoho prostoru k pěstování jejích osobních zálib, měla se podle něj věnovat smysluplným činnostem, jejím úkolem bylo v prvé řadě být manželkou a matkou. Přesto však se snažila zabývat se problémy Ruska a jeho obyvatel.

Manželství a rodina

Bylo to jedno z nemnoha manželství v historii politicko-dynastických spojení, v němž panovala láska a vzájemná úcta. Z tohoto svazku se vzešlo jedenáct dětí, tři se však narodily mrtvé a jedno zemřelo v útlém věku:

Alexandr II. (29. dubna 1818 – 13. března 1881), ruský car od roku 1855 až do své smrti,
⚭ 1841 Marie Alexandrovna (8. srpna 1824 – 3. června 1880)

⚭ 1880 Kateřina Michajlovna Dolgorukovová (14. listopadu 1847 – 15. února 1922), morganatické manželství

Marie (18. srpna 1819 – 21. února 1876),
⚭ 1839 Maximilian de Beauharnais (2. října 1817 – 1. listopadu 1852), vévoda leuchtenberský

⚭ 1853 Grigorij Alexandrovič Stroganov (16. června 1824 – 13. března 1879), morganatické manželství

Olga (11. září 1822 – 30. října 1892), ⚭ 1846 Karel I. Fridrich Alexandr (6. března 1823 – 6. října 1891), württemberský král od roku 1864 až do své smrti
Alexandra (24. června 1825 – 10. srpna 1844), ⚭ 1844 Fridrich Vilém Hesensko-Kasselský (26. listopadu 1820 – 14. října 1884), lankrabě hesensko-kasselský
Konstantin (21. září 1827 – 25. ledna 1892), ⚭ 1848 Alexandra Sasko-Altenburská (8. června 1830 – 6. července 1911)
Nikolaj (27. července 1831 – 13. srpna 1891), ⚭ 1856 Alexandra Petrovna Oldenburská (2. června 1838 – 25. dubna 1900)
Michail (25. října 1832 – 18. prosince 1909), ⚭ 1857 Cecílie Bádenská (20. září 1839 – 12. dubna 1891)

V roce 1820 po narození mrtvého dítěte (bylo to její třetí těhotenství v průběhu tří let) upadla do depresí. Na podzim tohoto roku ji vzal Alexandr do Berlína, aby se mohla setkat se svou rodinou a zůstali zde do léta roku 1821. Do Šarlotiny vlasti přijeli znovu v roce 1824, do Sankt Petěrburgu se na příkaz Alexandra I. vrátili v březnu roku 1825.

První léta v Rusku se Alexandra věnovala studiu ruského jazyka a zvykům země pod vedením básníka Vasilije Žukovského. Carská rodina ovšem mluvila německy a své dopisy psala francouzsky, v důsledku toho se Alexandra nikdy dobře rusky nenaučila.

Přes osm let, po dobu panování Alexandra I., žili Šarlota i její muž spokojeně a zřejmě neuvažovali o tom, že by jim mohl připadnout carský trůn. Car Alexandr však neměl děti a jeho následník, mladší bratr velkokníže Konstantin Pavlovič, se zřekl následnictví v roce 1823 (kvůli morganatickému sňatku s polskou hraběnkou Joannou Grudzińskou), takže novým následníkem – cesarevičem – se stal další bratr Mikuláš (Nikolaj). V roce 1825 dostala Alexandra od svého švagra darem palác v Peterhofu, kde ona i její muž žili šťastně již dříve, od počátku jejího pobytu v Rusku.

Panování a závěr života

Alexandra nastoupila na trůn společně s manželem po smrti Alexandra I. (23. prosince 1825) koncem prosince roku 1825. V průběhu let Mikuláš nepřestal svou ženu milovat. Při požáru Zimního paláce v roce 1837 měl říci: „Ať shoří všechno, jen ne listy mé ženy, které mi psala během námluv!“ Teprve po 25 letech manželství si začal románek s jinou ženou. Jeho milenkou se stala Barbara Nelidovová, dvorní dáma carevny. Carevna nemohla již intimně s manželem žít, lékaři konstatovali její slabé zdraví a varovali před hrozbou infarktu. V roce 1845 Mikuláš plakal, když mu lékaři oznámili, že jeho žena musí jet do Palerma, aby tam své zdraví upevnila, a řekl: „Nechte mi moji ženu!“ Carevna byla slabého zdraví, často trpěla křečemi a vypadala starší svých čtyřiceti let.

Po manželově smrti splácela dluh za Alexandrův palác v Carském Selu. Udržovala dobré vztahy s bývalou manželovou milenkou. Zemřela v Carském Selu 1. listopadu 1860.