Zpráva o stavu Unie
From Wikipedia, the free encyclopedia
From Wikipedia, the free encyclopedia
Zpráva o stavu Unie (anglicky: State of the Union Address) je označení pro každoroční řeč, kterou Prezident Spojených států amerických přednáší před společným zasedáním obou komor Kongresu (Sněmovny reprezentantů a Senátu). Zpravidla se tato událost odehrává v lednu, ale zatím šestkrát v historii to bylo v únoru a dvakrát v březnu.
Myšlenka Zprávy o stavu Unie pochází z Velké Británie, kde panovník během otevíracího zasedání parlamentu přednesl svoji Zprávu z trůnu (angl. Speech from the Throne). V USA ovšem takovouto zprávu vyžaduje přímo Ústava. Sice neříká jak často by se tak mělo dít, ale zvykem je jednou za rok. Doslova ústava v článku II, oddílu 3 stanoví: "Prezident podává vždy po určité době Kongresu zprávy o stavu Unie a doporučuje mu k uvážení taková opatření, která považuje za nutná a užitečná...".[1] Prostřednictvím této zprávy je prezident hlavním iniciátorem legislativních změn.[2]
Historicky první projev o stavu Unie přednesl prezident George Washington Kongresu Spojených států 8. ledna 1790 ve Federal Hall v New Yorku. Thomas Jefferson však na praxi přednášet zprávu osobně nenavázal, považoval ji za příliš monarchistickou. Namísto toho zavedl, že prezident zprávu doručí Kongresu písemně, aby ji následně přečetl úředník. Tento zvyk se udržel až do roku 1913, kdy Woodrow Wilson obnovil osobní přednes na společné schůzi obou komor Kongresu.
Od příchodu rádia a poté televize byl projev vysílán živě ve všech časových pásmech Spojených států na většině sítí. To, co začalo jako komunikace mezi prezidentem a Kongresem, se následně stalo především komunikací mezi prezidentem a lidmi Spojených států.
Během posledních let se rozšířila tradice, kdy nově inaugurovaný prezident přednese řeč, ale ta se nenazývá Zpráva o stavu Unie. Víceméně se jedná o řeč, ve které nový prezident shrne to, čemu by se chtěl následující rok věnovat.
V průběhu projevu jsou přítomni všichni vysocí činitelé federální vlády, hrozí tak riziko dekapitačního útoku. Z tohoto důvodu byla vytvořena funkce tzv. určeného přeživšího, který se projevů neúčastní a je ukryt, aby se v případě nutnosti ujal vedení státu.
