řemeslník, který ručně zhotovuje zlaté šperky, klenoty nebo jiné předměty z drahých kovů From Wikipedia, the free encyclopedia
Zlatník je řemeslník, který se živí zlatnictvím. Ručně zhotovuje zlaté šperky, klenoty, řády, vyznamenání, nádobí, náčiní nebo jiné předměty z drahých kovů.
Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla, známá od pravěku. Zlatníci pracovali již v době bronzové, na keltských oppidech, ve starověkém Egyptě či ve velkých orientálních říších, jakými byla Mezopotámie, Persie nebo Čína. Dále vynikli zlatníci v antickém Řecku a Etrurii a Římě, kde se tepání a cizelování nazývalo toreutika.
Od středověku do poloviny 19. století se evropští zlatníci ve městech sdružovali do profesních spolků, zvaných cechy, které měly funkci zkušební komise a jmenování mistrů, kontroly kvality zlatnické práce, ryzosti kovů, často i sociálního zabezpečení rodin svých členů. Nejstarší zlatnické cechy vznikaly ve 12.–13. století v Itálii, ve Francii a v Anglii.
České země Prvním jménem známým zlatníkem na českém území byl Kojata (Koiata aurifex), který kolem roku 1053 patřil mezi služebníky kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi[1]. První bratrstvo zlatníků bylo založeno roku 1324 na Starém Městě pražském, a brzy byl jeho statut změněn na cech. Jeho působnost od počátku určovaly psané předpisy, které se staly vzorem i pro cech zlatníků vídeňských. Během 15. a 16. století vznikaly v českých zemích další zlatnické cechy, nejprve v Kutné Hoře, Chebu, Brně, Olomouci, Plzni, Českých Budějovicích, Mostě, Opavě, a dále sdružené cechy jako v Jihlavě. Všeobecně byly cechy zrušeny pod nátlakem svobodného podnikání a průmyslu kolem roku 1850 a nahrazeny dobrovolnými sdruženími, zvanými Grémia.
Zlatnictví zpracovává zlato nebo platinu pomocí mnoha výrobních a výzdobných technik. Ve větších dílnách (provozech) se zlatníci specializovali a specializují, a proto se rozlišovali nebo dosud rozlišují:
a další.
Šperkaři-montéři se podle typu a druhu zhotovovaných šperků mohou ještě dále specializovat na:
a další.
Příbuzná řemesla jsou:
Zlatnickým materiálem je nejčastěji zlato různé ryzosti dané různým legováním. Ryzí zlato je velmi měkké, proto se ve šperkařství obvykle leguje mědí ("červené zlato") a stříbrem ("žluté nebo zelené zlato"). Vzácněji se užívají slitiny zlata a platiny, niklu a dalších kovů ("bílé zlato"). Historicky běžné ryzosti zlata jsou dukátové zlato 986/1000, 900/1000 a 750/1000 (18 karátů). Nejužívanější ryzost zlata je 585/1000 čili 14 karátů, což je poslední přípustná ryzost, která ještě podléhá puncovní povinnosti. Slitiny s nižším podílem zlata se již nesmí nazývat zlato. Ryzosti 250 (6 karátů) a 333 (8 karátů) nejsou drahým kovem; v českých zemích se někdy označovaly jako granátové nebo nové zlato.
Ryzost je úředně schvalovaný údaj, který kontroluje a potvrzuje Puncovní úřad příslušného kraje. Každý nový zlatý výrobek musí být opatřen úředním puncem. Pro historické šperky, na nichž by vyražení puncovní značky mohlo způsobit poškození konstrukce či výzdoby, Puncovní úřad vydává písemný certifikát o ryzosti, na němž musí být vyznačena hmotnost zkoušeného předmětu s přesností na desetiny gramu, označení výrobku a zadavatele certifikátu.
Protože zlatník pracuje s velmi drahým materiálem, musí se pečlivě starat, aby nic nespadlo na zem, shromažďovat piliny a odřezky, které se jednou za čas roztaví, vyzkoušejí na ryzost a ve větších provozovnách je dělník musí přesně na váhu odevzdat. Povolená ztráta činí jen několik procent.
Zlatník pracuje u stolu (pret) s půlkruhovým výřezem, v němž je zástěra (šosfel), aby zlaté piliny nepadaly na zem. Sedí na nízké stoličce, takže má stůl ve výši prsou. Uprostřed výřezu je ve stole zasazen dřevěný trn (fajnágl), o nějž si dílo opírá.
Montér užívá běžné nástroje, pilníky, jehlové pilníčky, různé tvary kleští, lupenkovou pilku, různé škrabáky (šábry) na odstranění rýh po pilníku, na vrtání se dříve užíval zvláštní svidřík (trail). Důležitým nástrojem je plamen, jednou košatý, jindy ostrý a bodový. Tradičně to byl lihový kahan a dmuchavka, později plynové pistole s vestavěnou dmuchavkou, dnes obvykle hořáky na kapalný plyn. Dílo přitom leží na plochém kusu dřevěného uhlí, dnes obvykle na lisované cihličce čili uhlu.
Kromě toho užívá zlatník různě tvarované kovadlinky a cizelérská kladívka, která se vyznačují různými tvary a průřezy mlátku, kadluby pro tepání trojrozměrných předmětů, trny na zakulacování prstenů (ringrýgl), různé čakany (punzn) na vytloukání tvarů z plechu a odpovídající tvarové zápustky (anka). Jednodušší tvary se vytloukají na olověném špalíku, pro složitější tvarování se plech nalepí na prkénko s vrstvou ševcovské smoly. Z větších strojů používá ruční válcovací stolici (valcna) na plech a na dráty. Důležitá vždy bývala stavba tavicí pece s odtahem spalin do komína, kleště, dmychadla a pohrabáče. Do výhně se vkládají speciální keramické nádobky na slévání kovů, malé testovací misky z bílé hlíny zvané kapelky, vysoké a často trojboké tyglíky bývaly pálené z režné hlíny s příměsí tuhy. Dále se užívá ruční lis. Na přípravu tvarovaných drátků a trubiček se užívají ruční provláčky (cíhajzn), případně protahovací stolice, zvaná protahovačka, jejímž základem je deska s otvory různých tlouštěk a profilů.
Zasazovač pracuje hlavně s různě tvarovanými rydly (štychl) a ručními tlačidly (drukr). Dílo drží v dřevěné svěrce nebo si je připevňuje pryskyřičným tmelem na dřevěný držák (kitštok). Kameny si podává tyčinkou s voskem (vaksštift) a dílo zaprašuje plavuňovým práškem, aby se nelesklo. Rytec má jiná rydla pro rytí na ploše a používá ryteckou kouli, aby si práci mohl libovolně naklonit, případně kulový svěrák na prsteny.
Zlatník vyrábí šperk od začátku až do konce a používá mnoho různých technik. Pokud má pracovat s doneseným materiálem, musí jej nejprve roztavit, případně i legovat (stříbrem, mědí atd. k dosažení potřebné ryzosti a barvy). Menší množství se taví na uhlu, větší v peci a v tyglíku. Slitý materiál se nejdříve rozková, potom válcuje na plech nebo na čtverhranný drát, tenčí profily se vyrábějí ručním protahováním průvlačkou. Během zpracování se materiál žíhá a ochlazuje vodou nebo lihem. Některé typy šperků, například pečetní prsteny, se odlévají do formy, buď odstředivým litím do sádrové formy, nebo nahrubo do sépiové kosti.
Vlastní montáž zahrnuje přípravu součástek (obruby na kameny, ozdoby a přístavky, obroučka pro prsten atd.), které se pak spájejí na tvrdo, zlatou nebo stříbrnou pájkou příslušné ryzosti. Na pájená místa se štětcem, namočeným v tavidle (borax rozetřený s vodou nebo speciální vodička), nakladou malé ústřižky pájky a celé dílo se plamenem spájí. Po spájení se výrobek zbaví tavidla mořením (zředěnou kyselinou sírovou), opiluje, oškrabe a ohladí jemným smirkovým papírem.
Kameny se zasazují do obruby (cargle), na příchytky (krapny), klenotnickým způsobem na zrnka do čtverečku, případně i temováním a podobně. Nejjednodušší je zasazování na krapny: kámen se vloží na obrubu a příchytky přes něj ohnou; přesahující kousky krapen se odříznou a zapilují. Do obruby se pro kámen musí nejprve rydlem připravit lůžko (justovat), pak se kámen do lůžka vtlačí a zeslabený okraj obruby postupně kolem dokola přehne. Nakonec se okraj ještě opiluje a začistí. Při zasazování na zrnka se připraví lůžko a pak se zvláštním rydlem vypíchnou v rozích čtverečku čtyři zrnka, která kámen drží na místě. Celá zbývající plocha čtverečku se pak jinými rydly vyčistí a okraj čtverečku ozrnkuje (milgrif).
Zvláštní techniku představuje výroba řetízků a řetězů. Běžné řetízky se vyrábějí strojem, ručně jen některé masivnější ploché řetězy (pancr) a tzv. waleské řetízky, které vypadají jako kroucená šňůra. Vyrábějí se z tenkostěnných trubiček, montují a pájejí i ručně. Jinou speciální technologií je výroba granátových šperků, kde se používají i jiné techniky zasazování.
V současnosti se stále víc užívá strojních technik, hlavně lisování a odstředivého lití do přesných forem. Montéři pak jen součástky spájí dohromady.
Leštění může být
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
