Nejstarší dějiny
Podobně jako v dalších částech Jižní Ameriky pocházejí první zmínky o přítomnosti člověka v oblastech dnešní Argentiny z doby mezi 15 až 10 000 let před n.l. Do doby kolem 5 000 před n.l. jsou datována první lidská sídliště, která projevovala známky prvního zemědělství a chovatelství. Nejhustější osídlení se nacházalo především na severovýchodě a severozápadě dnešní Argentiny.[1] Asi 1000 let před příchodem Evropanů byla hustě osídlena především oblast Meziřečí (Mezopotamie) na severovýchodě, kde se usídlily polousedlé kmeny Guaraní.[2] Celkově žilo na území dnešní Argentiny asi 20 známých kmenů (např. Alakalufové/Alacalufes, Yamané/Yamanes,Tehuelče/Tehuelche), které se odlišovaly značně rozdílným způsobem života. Odhaduje se, že před evropskou kolonizací v Argentině mohlo žít něco mezi 300 až 900 000 jedinci.[3]Až v 17. století do oblastí jižní Argentiny přišly z Chile kmeny Araukánů(Mapuche), kteří během sta let ovládli severní Patagonii a velké části pampy.[4]
Kolonizace a koloniální období 1500-1800
První oblasti dnešní Argentiny byly objeveny lodivodem Juanem Díazem de Solís v rámci expedice, jejímž cílem bylo nalezení nové cesty do Pacifiku. Solís se plavil podél východního pobřeží Jižní Ameriky až narazil na obrovskou deltu, kterou nazval Mar Dulce (Sladké moře, dnešní Río de la Plata). Na počátku roku 1516 se Solís vydal po dolním toku řeky Uruguay směrem do vnitrozemí. Tady byl ale Solís zajat, zabit a snězen místními domorodci.[5] Další významná španělská expedice se do Argentiny vrátila až v roce 1526 pod vedením Pedra de Mendozy. Ten spolu se svými 1500 muži založil v oblasti ústí řeky Río de la Plata město, které pojmenoval Nuestra Señora Santa María del Buen Aire (dnes Buenos Aires) a které mělo sloužit jako základna k dalšímu objevování okolních oblastí.[6] Ve své době se jednalo o největší výpravu, organizovanou s cílem objevení a osídlení nových oblastí na jihu od Brazílie.[7] I přesto ale skončila fiaskem, které způsobil nejenom vzrůstající konflikt mezi příchozími kolonizátory a místními domorodci, ale také nehostinost oblasti a nedostatečné zásoby. Město Buenos Aires bylo opuštěno v roce 1537 a Mendoza se se zbytkem svých mužů přesunul do oblastí na severu, kde jeden z jeho mužů založil město Asunción. Centrem španělských aktivit se tak na nějakou dobu stala díky svým podmínkám oblast dnešní Paraguye. V 60. letech 16. století potom postupovala kolonizace Argentiny ze západu (z Chile). Zde, v oblastech za Andami, vznikala nová městská osídlení jako jsou Mendoza (1561), San Juan (1562) nebo Tucumán (1563).[8] Konečně v roce 1580 Juan de Garay znovuzaložil v místech původního Buenos Aires nové město, které se záhy stalo nejvýznamnějším městem celé této oblasti.[8][9] Na konci 16. století tak Španělé kontrolovaly severní oblasti dnešní Argentiny včetně přístavního města Buenos Aires. Obrovská území na jihu ale zůstávala mimo kontrolu Španělů.
Španělské koloniální panství bylo organizováno podle stejného vzoru jako v jiných oblastech Jižní Ameriky. Argentinské oblasti podléhaly centrálně organizované správě. Od roku 1563 spadaly pod přímou kontrolu chilské jurisdikce (generální kapitanát), která byla potom podřízena místokrálovství Peru se sídlem v Limě. V Tucumánu a Río de la Plata byly založeny dvě gubernie.[10] K významnější reformě správy došlo až na konci 18. století, kdy bylo zřízeno místokrálovství La Plata se sídlem v Buenos Aires (1776) a audiencie Buenos Aires (1783). Důležitým nástrojem kolonizace byla také v Argentině římsko-katolická církev. Biskupství bylo nejprve založeno v Asunciónu (1547). Od 80. let 16. století se zde objevili také první jezuité, kteří později vybudovali systém tzv. jezuitských redukcí (reducciones) v dnešní Paraguyi a na samém severozápadě Argentiny. Nejvýznamnějším církevním městem koloniálního období byla Cordóba, kde byla postavena první argentinská katedrála (biskupství zřízeno v roce 1570) a v roce 1618 také založena první univerzita.[10]
Koloniální společnost od sebe ostře oddělovala místní domorodé obyvatele a španělské kolonizátory podle kastovního systému. Střediskem koloniálního hospodářství se stala pampa, která se ukázala jako nejvhodnější pro chov dobytka (koně, ovce, krávy). Hovězí kůže a luj se staly hlavními komoditami koloniální hospodářství. V rostlinné produkci byla do země zavedena cukrová třtina (hlavně Tucumán) a vína (oblast Mendozy). Obrovské estancie (hospodářské usedlosti) představovaly dlouho do 19. století základní organizační jednotku zemědělství.[11] Neopominetelnou ekonomickou roli potom mělo od 18. století přístavní město Buenos Aires, které se stalo postupně branou obchodní výměny mezi argentinskými koloniemi a Evropou. [12]
Nezávislost a budování nového státu
Během 18. století se krize španělského koloniálního systému postupně zhoršovala. Vedle neefektivní správy, to byly především hospodářská politika, vzestup Británie v oblasti zámořského obchodu a postupné odcizování místních elit a centra, které velkým dílem na samém počátku 19. století přispěly k nezávislosti. Kromě toho měla velký vliv také severoamerická a francouzská revoluce a vůbec myšlenky osvícenství.[13][14] Napoleonské války představovaly vážné nerušení plynulosti obchodu mezi Jižní Amerikou a Evropou, což poškozovalo obchodní zájmy a možnosti obchodníků i producentů v koloniích i v Evropě. Vedle toho obchodní restrikce španělského centra v této situaci znamenaly nedostatek zboží, což vedlo k volání po jejich zrušení.[15] V takové situaci se v roce 1806 začaly britské lodě okupovat města Buenos Aires a následně i Montevideo. Okupace ukázala na slabost španělských místodržitelských autorit a posílila sebevědomí lokálních kreolských elit, které se okupaci snažily čelit vlastními milicemi. Nezávislost se i v Argentině rodila pomalu jako jedna z řady možností, nikoli jako jednotný a jasně stanovený cíl.[16] Významnou roli sehrály kreolské milice v Buenos Aires, které se po roce 1806 rozrostly na jednotky o síle asi 3000 mužů. Vzhledem k situaci ve Španělsku lídři milic spolu s další politickou reprezentací kreolů 10. května 1810 donutili španělského místokrále ke svolání otevřené městské rady (cabildo abierto), která by byla platformou pro větší vliv kreolů na rozhodnutí místokrále. V důsledku toho byl místokrál radou svržen a moc přešla do rukou kreolského triumvirátu, který ale slíbil, že moc bude předána králi Ferdinandovi VII.[17] Nová situace značně vyostřila vztahy mezi kreoly a Španěly (peninsulares).[18]
Argentina od poloviny 19. století do začátku 20. století
Argentina do poloviny 20. století
Argentina do konce 20. století
Současnost
Argentina má vzhledem k rozsáhlému území velmi rozmanitou geografii.[19] Na severu se v Argentině nachází oblast travnaté pampy, naopak na jihu v chladném pásu je rozlehlá oblast Patagonie. Na severozápadě se rozkládá oblast And a na východě potom pobřežní oblasti východního Atlantiku. Oblast travnaté a úrodné pampy sahá od řeky La Plata směrem na sever až k oblasti Chaco a dále na západě až k Andám. Na východě pampa končí u pobřeží Atlantického oceánu. Na jihu se táhne až k řece Colorado.[19] Severozápad Argentiny zahrnuje území, která spadají do příhorské a horské oblasti Argentiny od řeky Colorado na jihu až k hranicím provincie Jujuy na severu. V oblasti And jsou místní vrcholy v průměru mezi 4 až 6 tisíci metry. Nejvyšší horou je Aconcagua vysoká 6,959 metrů.[19] Patagonia na jihu země je členěná do dvou oblastí. Západní Patagonie je svým charakterem stále součástí And, zatímco východní Patagonie je typická nížinami.[19] V oblasti kolem města Río Gallego se potom nachází jezernaté území.
Podnebí
Argentina je federativní republika, která se skládá s celkem 23 provincií a jednoho federativního distriktu, kterým je Buenos Aires. Ústava z roku 1853 se inspirovala ústavou Spojených států amerických. Dnešní text je výsledkem reformy přijaté v roce 1994.[19] Výkonnou moc vykonává prezident, viceprezident a vláda. Od roku 2007 vykonává úřad prezidenta Cristina Fernández de Kirchner (podruhé zvolena v roce 2011). Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na celkem čtyři roky a mohou zastávat úřad dvakrát za sebou.[20] )Prezident jmenuje vládu, které zároveň předsedá. V případě stavu nouze má prezident právo vydávat zákony prezidentskými dekrety a právo veta.[20]Zákonodárnou moc vykonává dvoukomorový parlament (Congreso de la Nación Argentina), který se skládá ze Senátu (Senado) s celkem 72 členy volenými na šest let a Poslanecké sněmovny (Cámara de Diputados) s celkem 257 členy volenými na čtyři roky. Do Senátu jsou vybíráni tři členové za každou provincii a federální distrikt. Do Poslanecké sněmovny na základě všeobecných voleb.[19] Třetina senátorů se obměňuje volbami každé dva roky. Polovina členů Poslanecké sněmovny je volena každé dva roky.[20] Soudní moc je rozdělena mezi Nejvyšší soud, federální soudy a konečně provinční soudy. Prezident se souhlasem Senátu jmenuje celkem devět členů Nejvyššího soudu.[19] Další federální soudce jmenuje prezident na základě doporučení magistrátních rad.[20]
Na argentinské politické scéně dominují dvě tradiční celonárodní politické strany. Jedná se o středolevou Justicialistickou stranu (Partido Justicialista: PJ) a centristickou Radikální občanskou unii (Union Civica Radical: UCR)[19][20] Menší politické strany jsou například Socialistická strana (Partido Socialista), Občanská koalice (Coalicion Civica), Republikánský návrh (Propuesta Republicana), Peronistická fronta (Frente Peronista) atp. V roce 2012 vládne prezidentka Fernández s podporou volební koalice Fronta za vítězství (Frenta Para la Victoria), ve které jsou soustředěny vedle kirchneristické frakce PJ také další menší politické strany.[20][21]Podle OSN má Argentina celkem 38,5% žen v parlamentu, zatímco například Česká republika má 22% (2011).[22]
Zahraniční vztahy
Argentina se orientuje především na regionální spolupráci v rámci organizace Mercosur, dále je členem OSN, G-20, WTO, MMF, UNASUR, ALADI, SELA nebo IBRD a dalších mezinárodních organizací.[23] V rámci mezinárodní spolupráce Argentina poslala na 700 vojáků na mírovou misi na Haity a je zastáncem omezení jaderných zbraní ve světě.[24] K citlivým bodům argentinské mezinárodní politiky patří otázka kolem Falklandským ostrovům, označovaných v Argentině zásadně jako Malvíny (Islas Malvinas). V roce 1982 vedla Argentina krátkou válku s Velkou Británii, která se týkala právě tohoto území a území dalších souostroví v Pacifiku (ostrov Jižní Georgia a Jižní Sandwichovy ostrovy), které si Argentina nárokuje jako součást svého území.[25] Velká Británie je považuje za svoje zámořské teritorium a požadavky Argentiny, kterou podporuje Mercosur odmítá.[26][27]
Administrativní rozdělení
- Hlavní článek: Provincie Argentiny
Argentina je administrativně rozdělena do celkem 23 provincií (provincia) a federálního distriktu (Ciudad Autonoma) Buenos Aires. Hlavním městem Argentiny je Buenos Aires. Každá provincie má svoji vlastní exekutivu, zákonodárnou a soudní moc. Jedná se o tyto provincie: 1. Buenos Aires, 2. Buenos Aires, 3. Catamarca, 4. Chaco, 5. Chubut, 6. Córdoba, 7. Corrientes, 8. Entre Ríos, 9. Formosa, 10. Jujuy, 11. La Pampa, 12. La Rioja, 13. Mendoza, 14. Misiones, 15. Neuquén, 16. Río Negro, 17. Salta, 18. San Juan, 19. San Luis, 20. Santa Cruz, 21. Santa Fé, 22. Santiago del Estero, 23. Tierra del Fuego a 24. Tucumán. Největším městem země je hlavní město Buenos Aires (kolem 3 miliónů, jako aglomerace asi12 548 638). K dalším velkým městům potom patří Córdoba (asi 1 390 000 obyvatel), Mendoza (894 000), Rosario (1 251 000) nebo La Plata(731 000).[28]
Vztahy s Československem a Českou republikou
Argentina se stala prvním státem v Latinské Americe, který 15. září 1919 uznal nezávislost Československa. V roce 1920 byly navázány diplomatické styky na úrovni vyslanectví. Československé vyslanectví v Buenos Aires bylo otevřeno v roce 1929.[29] Vztahy mezi Argentinou a Československem se pod vlivem Druhé světové války zhoršily vzhledem k náklonosti Argentiny k zemím Osy a nemémě problematické byly v době Studené války. V 1963 došlo v Buenos Aires k zatčení tří československých občanů pro obvinění ze špionáže. V důsledku toho byl z Buenos Aires vypovězen československý vyslanec a z Prahy potom argentinský vyslanec.[29] V 70.letech 20.století, v době druhého Perónova prezidentského mandátu, došlo k jistému oživení ve vzájemných vztazích, které ale přerušil nástup vojenské junty se kterou mělo Československo velmi chladné vztahy.[30] Po rozdělení Československa byly diplomatické vztahy navázány okamžitě od 1.ledna 1993 na úrovni velvyslanectví.[30] Kromě velvyslanectví má Česká republika v Argentině dva honorární konzuláty v Mendoze a v Presidencia Roque Sáenz Peña.[28] Od roku 2008 otevřela Česká republika v Buenos Aires České centrum, které se věnuje propagaci české kultury v zemi. V roce 2005 byla také otevřena kancelář agentury CzechTourism.[28] Od roku 2000 funguje mezi Argentinou a Českou republikou bezvízový styk pro držitele cestovních pasů.[28] Po roce 1990 navštívil Argentinu tehdejší premiér Václav Klaus a jako první český prezident zemi navštívil v roce 1996 Václav Havel.[30] V 2011 Argentinu znovu navštívil český prezident Václav Klaus. Čtyři roky před tím (2008) navštívil Českou republiku tehdejší argentinský ministr zahraničních věcí Jorge Taiana.
Československé podniky se v 50.letech 20. století podílely na dodávkách velkých investičních celků, kterými byl například lihovar v San Nicolás, přípravna uhlí v Río Turbio nebo stavba cementárny v Santa Rosa. Po útlumu v 60. letech 20. století se spolupráce opět obnovila. Československá zařízení byla například naistalována v parních elektrárnách v San Luis a Santa Rosa a českoslovenští experti se podíleli při výstavbě hydroelektárny v Agua del Toro.[31] V Argentině působily podniky Strojimport Argentina a Škodaexport Argentina S.A. Oba ukončily činnost.[28]Na začátku 90.let 20.století (především v letech 1992—1993) byla Argentina nejvýznamnějším obchodním partnerem Československa v Latinské Americe.[28]
V Argentině žije také poměrně velká skupina českých a slovenských krajanů. Během dvou vln české a slovenské imigrace do Argentiny se zde usadilo asi kolem 50 000 osob.[32] Nejvíce se Češi během prvních desetiletí 20.století usidlovali v provincii Chaco. Město Presidencia Roque Sáenz Peña je největší českou kolonií v Latinské Americe.[32]V zemi působí několik krajanských spolků (Union C/hecoslovaca Chaco nebo Sparta a Sokol Buenos Aires).[33]
V roce 2012 žilo v Argentině 42 192 494 obyvatel (odhad) z nichž celkem 92% obývalo argentinská města. Většina, celkem 93% obyvatel, je evropského původu a jen asi 3% jsou mesticové nebo potomci místního amerindického obyvatelstva.[34] 97,2% Argentinců starších 15 let jsou gramotní. Průměrný věk je 77,14 let, u mužů je to potom 73,9 let a u žen 80,54 let.[34] Ve třetím trimestru roku 2012 bylo hospodářsky aktivních celkem 46,9% Argentinců, z toho 43,3% bylo zaměstaných. 7,6% Argentinců bylo nezaměstaných a 8,9% podzaměstnaných.[35]
Úředním jazykem země je argentinská španělština, která se odlišuje od kontinentální španělštiny především výslovností a akcentem. Jazyk se liší také regionálně. K nejvýraznějším specifikům argentinské španělštiny patří výslovnost slabik "ll" a "y", které se vyslovují jako "ž" (například llevar - ževar, yo - žo, lluvia - žuvia).[36] U mladší generace obyvatel Buenos Aires (tzv. porteños) "ž" přechází do "š".[36]
Dalším významným specifikem je použití zájmena "vos" (česky: ty) namísto standardního "tú". Zatímco vos se používá také v jiných regionech jižní Ameriky, v Argentině plně nahradilo zájmeno "tú" (například vos sos namísto tu eres).[36] V Buenos Aires se lze domluvit anglicky a v rámci místních imigrantských komunit se používá také němčina a italština. V indiánských komunitách se užívají rovněž například jazyky guaraní a quechua.[37]
Náboženství
Zemědělství
Průmysl
Služby
Doprava
Energetika
Telekomunikace
Věda a vzdělání
Argentina vydávala v roce 2009 na armádu celkem 0,9% HDP.[38]
.JPG)
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
