Operační paměť
paměť pro data a instrukce (typicky RAM) používanou mikroprocesorem pro běh programů / From Wikipedia, the free encyclopedia
Operační, vnitřní neboli hlavní paměť počítače (anglicky main memory, internal memory, primary storage, core) je paměť umožňující čtení i zápis, používaná pro ukládání dat po dobu běhu spuštěného programu. Přístup k operační paměti je mnohem rychlejší než k vnější paměti.
Procesor pomocí adresy přímo vybírá požadovanou buňku operační paměti. Paměť je s procesorem spojena pomocí rychlé sběrnice; pro další urychlení se mezi procesor a operační paměť vkládá rychlá vyrovnávací paměť typu cache, která mívá 2 až 3 úrovně.
V současných počítačích je operační paměť realizována jako polovodičová paměť typu RAM, která je volatilní (ztrácí informaci při odpojení z napájení) a kvůli nižší ceně obvykle dynamická (obsah paměti je třeba občerstvovat pravidelným čtením všech řádků).
Operační paměť je nepostradatelný fyzický prostředek, který je spravován operačním systémem. Uchovává nejen kód programů, respektive procesů spolu s mezivýsledky a výsledky jejich činnosti, ale i stav dalších prostředků a základní datové struktury jádra.
Fyzický adresový prostor (FAP) paměti se jeví jako souvislý prostor paměťových míst (buněk) určité velikosti (typicky 1, 2, 4 nebo 8 bytů). Tyto buňky jsou pak lineárně adresovány adresami pevné délky. Velikost tohoto prostoru je omezena délkou adresy (adresa o velikosti n bitů umožňuje adresovat 2n paměťových míst). Celý FAP nemusí být vyplněn pamětí – některým adresám nemusí odpovídat žádná fyzická paměť; některé bloky fyzické paměti se mohou objevit v adresním prostoru vícekrát; u architektur s omezeným rozsahem fyzických adres může být naopak do určitého adresního rozsahu připojovány různé úseky fyzické paměti (např. Expanded memory u některých počítačů PC okolo roku 1990, nebo u osmibitových mikropočítačů s 16bitovou adresou a více než 64 KB paměti, např. Didaktik Gama). Fyzický adresní prostor může být také použit pro zpřístupnění paměťově mapovaných portů vstupně-výstupních zařízení.
Moderní procesory obvykle používají různé metody překladu adres a virtualizace paměti, takže každý proces může adresovat vlastní logický adresový prostor nebo několik adresových prostorů.