Vittore Carpaccio
italský malíř Benátské školy From Wikipedia, the free encyclopedia
italský malíř Benátské školy From Wikipedia, the free encyclopedia
Vittore Carpaccio (kolem roku 1465 – 1525/1526) byl italský malíř benátské školy, který studoval u Gentile Belliniho.
| Vittore Carpaccio | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Scarpazza |
| Narození | kolem 1450 Benátky, Itálie |
| Úmrtí | 1525/1526 Koper, dnes Slovinsko |
| Národnost | Ital |
| Povolání | malíř a kreslíř |
| Děti | synové Benedetto a Piero |
| Znám jako | malíř |
| Významná díla | cyklus 9 obrazů Legenda o svaté Uršule |
| Ovlivněný | Gentile Bellini |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Carpaccio se narodil v Benátkách jako syn Piera Scarpazzy, obchodníka s kůží. Jeho rodné jméno bylo Scarpazza, pocházel z ostrova Mazzorbo, v diecézi Torcello blízko Benátek. Dokumenty vystopovaly jeho rodinu až do 13. století a její členové byli rozptýleni po celém Benátsku. Svá hlavní díla, která ho řadí mezi rané mistry benátské renesance, vytvořil mezi roky 1490 až 1519. První zmínka o něm pochází z roku 1472. Jde o vůli jeho strýce Fra Ilaria. Po vstupu do humanistických kruhů v Benátkách změnil své příjmení na Carpaccio. Byl žákem (nikoli, jak se někdy uvádí, mistrem) Lazzara Bastianiho, jenž stejně jako Giovanni Bellini a Antonio Vivarini byl vedoucím velké umělecké dílny v Benátkách.
Nejznámější umělcovo dílo je cyklus devíti obrazů The Legend of Saint Ursula (Legenda o svaté Uršule). Carpacciův poněkud konzervativní styl byl jen málo ovlivněn trendy renesančního humanismu, které během jeho života přetvářely italskou renesanční malbu. Ovlivněn byl stylem Antonella da Messiny a raným nizozemským uměním. Mnoho jeho nejlepších prací zůstává v Benátkách. To je pravděpodobně důvodem, že je jeho umění ve srovnání s jinými benátskými umělci jako je Giovanni Bellini nebo Giorgione ve světě spíše opomíjeno. Maloval pro benátské Scuoly cykly obrazů ze života svatých, jejichž výjevy zasazoval do prostředí svého rodného města. Až do konce života zůstal malířem Quatrocenta, spojujícím bohatou narativní fantazii s jemným dekorativním smyslem a půvabným vyprávěním o soudobých mravech a zvycích se vzpomínkami z dalekých cest. Do krajinných pozadí svých obrazů se zálibou umisťoval fantaskní renesanční architektury. Jeho obrazy okouzlují prostým a naivním vyprávěním, něžným koloritem a magickým osvětlením, rozlišujícím různé denní doby. Nejstarší samostatné práce Carpaccia jsou Salvator Mundi v Collezione Contini Bonacossi a Pieta, nyní v Palazzo Pitti. Tyto práce jasně ukazují vliv Antonella da Messiny a Giovanni Belliniho, zejména v používání světla a barev, stejně jako vliv uměleckých škol Forlì a Ferrara. V roce 1490 začal Carpaccio práci na jeho slavném cyklu devíti obrazů Legenda o Sv. Uršule pro benátskou Scuola, které jsou nyní v benátské galerii umění Gallerii dell'Accademia. Námět cyklu, který si u umělce objednala rodina Loredano, byl příběh z knihy Golden Legend (Zlatá legenda) Jacopa da Varagine. Práci na cyklu dokončil v roce 1491 malbou Glory of St. Ursula, který se stal oltářním obrazem. Většina hlavních děl Carpaccia je právě taková: velkoplošné oddělitelné nástěnné malby určené pro sály benátské Scuole Grandi, což byly doslovně „velké školy“, množné číslo: Scuola Grande. Byly to instituce bratrství nebo sodality v Benátkách v Itálii. Byly založeny již ve 13. století jako charitativní a náboženské organizace pro laiky. Tyto instituce měly hlavní roli v historii a vývoji hudby. Uvnitř těchto Scuole se formovaly na počátku 16. století první skupiny hráčů se skloněnými nástroji s názvem Violoni. O tři roky později se Carpaccio podílel na výzdobě Scuola Grande di San Giovanni Evangelista, pro kterou namaloval Miracle of the Relic of the Cross at the Ponte di Rialto (Zázrak relikvie v Ponte di Rialto)
V první dekádě 16. století se Carpaccio pustil do prací, pro které je ceněn jako nejvýznamnější malíř své doby. Od 1502 do 1507 vytvořil další pozoruhodnou sérii panelů pro Scuola di San Giorgio degli Schiavoni, která sloužila jedné z benátských přistěhovaleckých komunit Schiavone | Schiavoni, což v dialektu znamená Slované. Na rozdíl od poněkud staromódního užívání sekvence Narrative art # Continuous Narrative | Continuous Narration uplatněné v cyklu o Svaté Uršule, kde se hlavní postavy objevují na každém plátně, každý obraz v cyklu Schiavoni se soustřeďuje vždy na jednu epizodu v životě tří patronů Dalmácie: Sv. Jerome (Svatý Jeroným), St. George (Svatý Jiří) a St. Trifon (Trifon Zarezan). Styl těchto prací je považován za orientální, protože nabízejí důkazy o nové fascinaci Levantem:zřetelně středozápadně vyhlížející krajina přejímá rostoucí roli v obrazech jako pozadí náboženských scén. Navíc několik scén se zabývá přímo interkulturními otázkami, jako je překlad a konverze.
Například, Sv. Jerome, přeložil ve čtvrtém století Bibli z řečtiny do latiny, překlad je znám jako Vulgata. Příběh Svatého Jiří a draka se zabýval tématem konverze a nadřazeností křesťanství. Podle Zlaté Legendy Jiří, křesťanský rytíř, zachraňuje princeznu (Libye), která byla obětována drakovi. Princezna je zděšená, že její pohanská rodina jí vydá drakovi. Jiří draka přemůže, přivede jej do města a přinutí rodinu draka pokřtít. (Jacobus de Voraigine, Zlatá legenda: Čtení o Svatých). Příběh svatého Jiří byl nesmírně populární během renesance a téma konfrontace mezi rytířem a drakem bylo častým uměleckým námětem. Méně častým bylo zobrazení okamžiku křtu. Přestože námět křtu nebyl obvyklý v historii zobrazování Sv. Jiří, obraz St. George Baptizing Selenites (Svatý Jiří křtí Selenity) nabízí dobrý příklad toho, jaký typ námětů byl v té době populární v Benátkách: velká pozornost je věnovány orientálnímu ošacení. Klobouky jsou zvláště významné při zobrazení exotických postav. Stojí za povšimnutí, že na obraze Křtu jeden z nedávných konvertitů ostentativně odložil na zemi svůj složitý červenobílý turban, aby získal svátost křtu. Fortini Brown tvrdí, že tento zvýšený zájem o exotická východní témata byl důsledkem zhoršujících se vztahů mezi Benátkami a osmanskými Turky: protože zhoršující se vztahy se stávaly stále větší hrozbou, stávaly se také větší posedlostí. Carpacciův reliéf na fasádě bývalé albánské školy v Benátkách odráží tuto posedlost, neboť připomíná dvě obléhání Shkodry v letech 1474 a 1478, z nichž druhé obléhání sultán Mehmed II. řídil osobně.
Jako Gentile Bellini maloval Carpaccio výpravné obrazy s obšírným líčením soudobého benátského života; v pozdních dílech na něho působila citová vroucnost Giovanniho Belliniho, s nímž 1507 pracoval na výzdobě Sala del Maggior Consiglio v dóžecím paláci (obrazy zničeny při katastrofálním požáru 1577).
.jpg)
Z let 1504–1508 je cyklus „Život Panny“ pro Skula degli Albanesi, z velké části malován asistenty a nyní rozdělen mezi Accademia Carrara v Bergamu, Pinacoteca di Brera v Milaně a v Ca' d'Oro v Benátkách. Zdá se, že v pozdějších letech byl Carpaccio ovlivněn malířem Cima da Conegliano, o čemž svědčí obraz Smrt Panny Marie z roku 1508, dnes ve Ferraře. V roce 1510 Carpaccio dokončil obrazy Lamentation on the Dead Christ a The Meditation on the Passion, kde pocit hořkého smutku, který v těchto dílech našel Andrea Mantegna je podpořen rozsáhlým použití alegorické symbolizace. Ze stejného roku je Young Knight in a Landscape (Mladý rytíř v krajině), nyní v Thyssen-Bornemisza Collection v Madridu. V roce 1516 vytvořil Sacra Conversatione v tehdejším benátském městě Koper – Capodistria patřící nyní Slovinsku. Nyní je obraz umístěn v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Koperu. Téma sakrální konverzace (sacra conversazioni) v umění znamená svatou / posvátnou konverzaci. Je žánrem vyvinutým v italské renesanční malbě s vyobrazením Panny Marie a Dítěte (Panna Marie s Jezulátkem) uprostřed skupiny světců v relativně neformálním seskupení, na rozdíl od formálnějších a více hierarchických kompozic předchozích období. Žánr zahrnuje někdy i dárcovské portréty, dárce klečí, často jej jeho svatý patron představuje Panně, bývají přítomni i andělé. Carpaccio vytvořil několik dalších prací v Capodistrii, kde strávil poslední roky svého života a kde také zemřel. V letech 1511 až 1520 dokončil pět panelů o životě Sv. Stephena pro Scuola di Santo Stefano. Svá pozdní díla většinou vytvářel ve spolupráci se svými syny, Benedettem a Pierem. Jedním z jeho žáků byl Marco Marziale.
;_Letter_Rack_(verso)_-_Google_Art_Project.jpg)
