Vějíř
pomůcka k osobnímu ovívání, ochlazování pokožky obličeje vířením vzduchu / From Wikipedia, the free encyclopedia
Vějíř je pomůcka k osobnímu ovívání, ochlazování pokožky obličeje vířením vzduchu. Používá se v teplých měsících především ve středomořských státech jako je Španělsko, Itálie apod. V Evropě zůstává v oblibě během „plesové sezóny“, kdy plní funkci praktickou (ovívání) i jako módní doplněk. Funkce vějíře, od praktické, přes rituální a sociální se v průběhu staletí měnily.[1]
Od konce čtrnáctého století vyráběli Číňané pevnější skládací vějíře s nalepeným listem z obou stran žeber. V Japonsku se používaly u císařského dvora, při divadelních představeních nebo při čajovém obřadu. Často je používali tanečníci.
V Evropě se rozšířili prostřednictvím španělských a portugalských zámořských výprav. První vějíře se koncem patnáctého století vyráběly ve Španělsku. V šestnáctém století se stali známými výrobci Italové. V sedmnáctém století se centrem výroby skládacích vějířů stala Francie. Na rozdíl od levných vějířů, dovážených z Číny se vějíř vyrobený v Evropě stal okázalým předmětem odrážející sociální nebo náboženské postavení majitele. Například v Holandsku vznikly série církevních vějířů. Antické mytologické náměty se objevily na listech v období baroka. Během rokoka byly vystřídány „galantními“ obrazy. Politické a historické motivy znázorňovaly anglické listy vějíře v osmnáctém století.
Masová výroba devatenáctého století umožnila rozšíření různých forem vějířů do všech vrstev společnosti. Motivy výzdoby tvořily karikatury, mapy, hlavolamy, noty atd. Vějíře již nebyly pouze společenským doplňkem, ale používaly se jako suvenýry. Levným materiálem na výrobu se stala sláma a celuloid. Novinkou byla speciální schránka na jejich ukládání. Během dvacátého století se měnila i jejich funkce. Začaly sloužit k reklamním účelům a postupně klesala jejich kvalita a cena. Až na výjimky jako je Itálie, Španělsko a Japonsko téměř vymizely.[1]