jazyková rodina From Wikipedia, the free encyclopedia
Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků. Sinotibetské jazyky vznikly přibližně před 6000 lety.[1]
Sinotibetské jazyky | |
---|---|
Rozšíření sinotibetských jazyků | |
Rozšíření | jihovýchodní Asie |
Počet mluvčích | 1,3 miliardy |
Počet jazyků | 250–400 |
Klasifikace |
|
ISO 639-2 | sit |
Dělení | |
|
Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Názory jazykovědců se liší v řadě okolností, např.:
V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.