Smederevský sandžak
From Wikipedia, the free encyclopedia
Smederevský sandžak (turecky Semendire Sancağı, Liva-i Semendire[1]), kolokviálně též Bělehradský pašalík (turecky Belgrad Paşalığı) byl územně správní celek osmanské říše rozkládající se na jih od Dunaje a Sávy až po území na pravém břehu západní Moravy. V jeho čele stál sandžak-beg, případně bělehradský muháfiz (purkrabí).
Smederevský sandžak Semendire Sancağı Смедеревски санџак (Smederevski sandžak)
| |||||||||||||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||||
Národnostní složení |
|||||||||||||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||||
|
Mezi lety 1459 a 1541 byl sadžak součástí Rumélijského ejáletu (znovu 1716–1717 a 1739–1817/1830), poté Dunajského ejáletu (1541–1686) a Temešvárského ejáletu (1686–1688 a 1690–1716).
V období po Velké turecké válce se hranice sandžaku nekryly s pašalíkem (což je synonymum pro ejálet), neboť součástí Bělehradského pašalíku byl nejen Smederevský sandžak, ale i zbytek někdejšího Sremského sandžaku. V čele této provizorní správní jednotky stál bělehradský muháfiz (purkrabí), a nikoli sandžak-beg. Mezi lety 1718 a 1739 pašalík měli v držení Habsburkové, kteří zde vytvořili vazalské království. Roku 1739 pak došlo k obnovení Smederevského sandžaku, který zůstal součástí osmanské říše do roku 1878, kdy došlo k mezinárodnímu uznání nezávislosti Srbského knížectví (autonomní od 1830).
Sandžak byl obydlen převážně slovanským obyvatelstvem pravoslavné víry. Z něho se v 19. století konstituoval moderní srbský národ. Vedle Srbů v provincii žili Cincaři (Arumuni), Arméni, Romové, Židé a slovanští muslimové.