From Wikipedia, the free encyclopedia
Sluneční bouře v roce 1859, rovněž známá jako Carringtonova událost,[1] byla silná geomagnetická bouře v roce 1859 během 10. slunečního cyklu. Výron koronální hmoty ze Slunce zasáhl zemskou magnetosféru a vyvolal jednu z největších zaznamenaných geomagnetických bouří. Erupce v sluneční fotosféře byla pozorována a zaznamenána anglickými astronomy Richardem Christopherem Carringtonem a Richardem Hodgsonem.
Studie z roku 2012 ukázala, že sluneční bouře této intenzity by v dnešní době způsobila moderní civilizaci problémy ve velmi širokém spektru, přičemž odhadla pravděpodobnost, že k podobné události by mohlo dojít mezi lety 2012 až 2022 na 12 %.[2] Nový odhad z roku 2019 však ukazuje, že pravděpodobnost je spíše kolem 1 % za 10 let.[3]
V období mezi 28. srpnem a 2. zářím 1859 bylo na Slunci pozorováno mnoho slunečních skvrn. Dne 29. srpna 1859 byla pozorována polární záře až na severu Austrálie v Queenslandu.[4] Těsně před polednem dne 1. září angličtí amatérští astronomové Richard Christopher Carrington a Richard Hodgson nezávisle na sobě učinili první pozorování sluneční erupce.[5] Bouře byla spojena s významným výronem koronální hmoty (coronal mass ejection – CME), která byla vyvržena přímo k Zemi, přičemž její cesta dlouhá 150 milionů km trvala pouze 17,6 hodiny. Předpokládá se, že poměrně vysoká rychlost tohoto CME (typicky trvá CME několik dní, než dorazí k Zemi) souvisela s předchozím CME, který pravděpodobně způsobil velké polární záře dne 29. srpna a který „vyčistil cestu“ slunečnímu větru (plazmatu), jenž následně způsobil Carringtonovu událost.[5]
Jelikož byl současně pozorován důsledek sluneční erupce skotským fyzikem Balfourem Stewartem na záznamu magnetometru Kewské observatoře a zároveň byla pozorována geomagnetická bouře následující den, Carrington vytušil spojitost v této událostí mezi Sluncem a Zemí. Informace z celého světa o účincích geomagnetické bouře, které v roce 1859 shrnul a publikoval Elias Loomis, potvrzují pozorování Carringtona a Stewarta.
Ve dnech 1. a 2. září se udála jedna z největších pozemskými magnetometry zaznamenaných geomagnetických bouří. Polární záře byla viditelná po celém světě – na severní polokouli od pólu na jih až v Karibiku. Ve Skalistých horách byla záře tak silná, že dokonce probudila zlatokopy, kteří si mysleli, že je ráno a započali si chystat snídani.[5] Lidé, kteří se vzbudili na severu USA, mohli dokonce číst ve světle polární záře noviny.[6] Polární záře byla viditelná dokonce tak daleko od pólů, jako je Kuba a Havaj.[7]
Telegrafní systémy po celé Evropě a Severní Americe selhaly. V některých případech byli dokonce operátoři zasaženi elektrickým proudem.[8] Na telegrafních sloupech přeskakovaly výboje.[9] Někteří operátoři mohli odesílat a přijímat zprávy, přestože odpojili zdroj energie.[10]
V sobotu dne 3. září 1859 informovaly noviny Baltimore News-American a Commercial Advertiser, že „o čtvrteční noci je šance na pozorování další polární záře. Tento jev byl velmi podobný jevu v neděli. Na obloze se objevilo světlo, které ji celou ozářilo a zastínilo i hvězdy. Toto světlo, ač mělo nepopsatelnou hebkost, která obklopovala vše, co ozařovalo, bylo silnější než Měsíc v úplňku. Mezi dvanáctou a jednou hodinou, když byl jas největší, byly tiché městské ulice osvětlené tímto světlem krásné a pozoruhodné.“[11]
V červnu roku 2013 společně výzkumníci z Lloyd's v Londýně a z Atmosférického a přírodovědného výzkumného ústavu (AER) v USA použili data z Carringtonovy události k odhadnutí stávající ceny dopadu podobné události na USA, přičemž odhadli dopad škod pouze na USA ve výši 0,6 – 2,6 biliónů USD.[12]
Ledové jádro obsahující tenkou vrstvu bohatou na dusičnany bylo analyzováno za účelem rekonstruování historie solárních bouří před dobou jejich pozorování. Data z ledovce v Grónsku, shromážděná Kennethem G. McCrackenem[13] a další, dávají důkaz, že události s intenzitou, jaká byla naměřena při Carringtonově události, se odehrávají jednou za 500 let. S pětinovou intenzitou potom několikrát za století.[14] Nicméně novější výzkumné práce zkoumající led ukazují, že špičkové hodnoty dusičnanů nejsou důsledkem slunečních bouří, a tudíž jsou o této výzkumné metodě pochybnosti.
10Be a 14C je v současnosti považováno za spolehlivější indikátor.[15] Tyto podobné, ale mnohem extrémnější sluneční bouře, mohou vzniknout i mimo Sluneční systém a dokonce i mimo Mléčnou dráhu (naši galaxii). Událost Miyake z roku 775, která je největší v záznamech za několik tisíc let,[16] pravděpodobně byla způsobena Sluncem a nikoli supernovou.[17] Méně významné bouře se odehrály v letech 1921 a 1960, kdy bylo narušeno rádiové spojení v celé šíři spektra. V březnu 1989 geomagnetická bouře vyřadila energetickou síť ve velké části Québecu. 23. července 2012 byla pozorována superbouře stejné třídy jako Carringtonova událost. Její trajektorie však minula Zemi. Informace o tomto pozorování byly poprvé veřejně sdíleny NASA.[2][18]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
