Rámájana
indický epos / From Wikipedia, the free encyclopedia
Rámájana (v sanskrtu रामायण, Rāmāyaṇa; v překladu „Příběh života Rámova“[1] či „Putování Rámovo“[2]) je starověký indický epos, za jehož autora je považován legendární mudrc Válmíki. Tvoří důležitou část hinduistického kánonu smrti, společně s Mahábháratou je jedním z nejvýznamnějších děl indické epické literatury.[3] Je nejoblíbenějším textem višnuistů.[4]
Hlavní hrdinou eposu je princ Ráma, prvorozený syn kóšálského krále Dašarathy. Ráma byl následkem dvorských intrik odsouzen ke čtrnácti letům lesního vyhnanství, kam se uchýlil i se svou manželkou Sítou a bratrem Lakšmanou. Vlády se zatím chopil jeho další bratr Bharata. Jednoho dne byla Síta unesena Rávanou, králem rákšasů, na ostrov Lanku (pravděpodobně Srí Lanka). Ráma ji však s pomocí opičího lidu v čele s králem Sugrívou a jeho věrným druhem Hanumánem získal zpět. Při dobývání Lanky zahynul Rávana, jeho synové, bratři i řada dalších významných rákšasů. Ráma se pak vrátil se Sítou zpět do Ajódhji, kde se stal králem a spravedlivě vládl po mnoho století.
Epos se skládá z 24 000 dvojverší a zahrnuje 7 částí zvaných kándy.[1] Vznikl zhruba kolem 3. století př. n. l., i když předloha pro Rámův příběh je ještě o několik století starší. Některé epizodní příběhy včetně celé první a sedmé kándy, kde dochází ke ztotožnění Rámy s Višnuem, byly do eposu včleněny až dodatečně, a to někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Tyto vsuvky jsou klíčové v tom, že z původně světského eposu činí náboženské dílo.