Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Mezinárodní smlouva o ochraně klimatického systému Země z 9. května 1992 v New Yorku, s účinností od 21. března 1994. / From Wikipedia, the free encyclopedia
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (anglicky United Nations Framework Convention on Climate Change, zkráceně UNFCCC) je mnohostranná úmluva o ochraně klimatického systému Země a omezení globálního oteplování.[2] Byla podepsána 154 státy v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Její původní sekretariát se nacházel v Ženevě, ale v roce 1996 se přestěhoval do Bonnu.[3] Vstoupila v platnost dne 21. března 1994.
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu | |
---|---|
Data | |
Vypracováno | 19920509a9. května 1992 |
Podepsáno | 19920604a4. června 1992 |
Místo podepsání | New York, Spojené státy americké |
V platnosti od | 19940321a21. března 1994 |
Podmínky účinnosti | ratifikace/podepsání 50 zeměmi |
Strany | |
Podepsané země | 198 subjektů/států (všechny členské státy OSN, Niue, Stát Palestina, Cookovy ostrovy a EU)[1] |
Obsah | |
Jazyk | angličtina arabština čínština francouzština ruština španělština |
Depozitář | Generální tajemník OSN |
Web | unfccc |
Smlouva vyzvala k průběžnému vědeckému výzkumu a k pravidelným schůzkám, jednáním a budoucím politickým dohodám, jejichž cílem je umožnit ekosystémům přirozenou adaptaci na změnu klimatu, zajistit, aby nebyla ohrožena produkce potravin, a umožnit udržitelný hospodářský rozvoj.[4]
Kjótský protokol, který byl podepsán v roce 1997 a platil od roku 2005 do roku 2020, byl prvním prováděcím opatřením v rámci UNFCCC. Kjótský protokol byl nahrazen Pařížskou dohodou, která vstoupila v platnost v roce 2016.[5][6] V roce 2022 měla UNFCCC 198 stran. Její nejvyšší rozhodovací orgán, Konference smluvních stran (COP), se schází každoročně, aby posoudila pokrok při řešení změny klimatu.[7][8] Vzhledem k tomu, že klíčové signatářské státy nedodržují své individuální závazky, je UNFCCC kritizována za to, že se jí od jejího přijetí nedaří snižovat emise oxidu uhličitého.[9]
Smlouva stanovila rozdílné povinnosti pro tři kategorie signatářských států. Těmito kategoriemi jsou rozvinuté země, rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností a rozvojové země.[4] Rozvinuté země, nazývané také země přílohy 1, se původně skládaly z 38 států, z nichž 13 byly východoevropské státy na přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství a Evropská unie. Všechny patří k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Země uvedené v příloze I se vyzývají, aby přijaly vnitrostátní politiky a přijaly odpovídající opatření ke zmírnění změny klimatu omezením svých antropogenních emisí skleníkových plynů, jakož i aby podaly zprávu o krocích přijatých s cílem individuálně nebo společně se vrátit na úroveň emisí z roku 1990.[4] Rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností se nazývají země přílohy II. Zahrnují všechny země uvedené v příloze I s výjimkou zemí, které přecházejí k demokracii a tržnímu hospodářství. Země podle přílohy II se vyzývají, aby poskytly nové a dodatečné finanční zdroje na pokrytí nákladů, které vzniknou rozvojovým zemím při plnění jejich povinnosti vypracovávat národní inventury svých emisí ze zdrojů a jejich odstraňování pomocí propadů pro všechny skleníkové plyny, které nejsou kontrolovány Montrealským protokolem.[4] Rozvojové země jsou pak povinny předložit své soupisy emisí skleníkových plynů sekretariátu UNFCCC.[4]