Pád Západořímské říše
From Wikipedia, the free encyclopedia
Pád Západořímské říše byl proces pozvolného rozpadu, který se odehrával zhruba od 3. do 6. století, často se však spojuje s datem 4. září 476. Toho dne byl poslední, (ale už nelegitimní) císař Romulus Augustus, posměšně nazývaný Augustulus (císaříček), donucen k abdikaci germánským vůdcem Odoakerem, který se následně zmocnil území Itálie. Odoaker nepřijal titul císaře, byl prohlášen králem. Rok 476 nebyl pro současníky nijak přelomový, vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně režimu. Pro historiografii se ovšem území Itálie stalo sídlem germánské vlády.
V roce 395, za vlády císaře Theodosia I. (347–395) byla Římská říše rozdělena na dvě části: Východořímskou říši a Západořímskou říši. Vláda nad těmito částmi byla rozdělena mezi Theodosiovy dva syny. Západnímu Římu vládl Flavius Honorius a východnímu Flavius Arcadius. Označení Západořímská a Východořímská říše je však pouze současné, ve skutečnosti se jednalo o jednu říši, jíž vládli dva císaři. Tato proměna měla zastavit celkový úpadek říše, avšak nakonec zůstala pouze východní část.
Největší rozlohu měla západní část Říma v době vlády císaře Traiana (98–117), který se proslavil také jako vojevůdce, získáváním území a budováním Říma. Tento vzkvétající stát měl rozlohu od dnešního Skotska po Irák. Finanční systém té doby umožnil zvýšení daní, avšak ekonomika byla postavena hlavně na dobývání nových území, což v budoucnu způsobilo její kolaps. Také obecně vojenský systém byl velmi vyspělý, stejně jako všichni centurioni byli dobře placení, gramotní, odpovědní za výcvik a disciplínu. Senát a římská aristokracie však ztrácely politický vliv i zájem o stát, který se víc a víc opíral o armádu a vysoké vojenské hodnosti byly proto velmi významné a často znamenaly obecně vysoké postavení. Například titul Magister militum, vojenský velitel, v sobě pojil nejvyšší vojenské, ale také administrativní pravomoci, proto měli tito magistři militum často rozhodující vliv na politiku státu. Armádu však tvořili převážně barbarští žoldnéři, protože Římanů ubývalo a z vojenské služby se vykupovali.
Po smrti (křesťanského) vojevůdce Aetia, který pocházel z Moesie (dnešní Silistra v Bulharsku) a byl nazýván poslední Říman, a jeho císaře Valentiniana III. začala poslední kapitola dějin západního Říma. Valentinianus po sobě nezanechal žádného dědice, a tak s ním vymřela dynastie, která vládla říši po celé století. Na trůně se po jeho smrti vystřídalo celkem devět velmi krátce vládnoucích císařů, z nichž šest zemřelo násilnou smrtí. Většina z nich však byla pouhými loutkami vojenských velitelů, kteří měli skutečnou moc.
Již dávno před tím, než se Římská říše rozdělila, byl v proudu celkový rozvrat vyšších vrstev společnosti, tradiční římské náboženství ztratilo přesvědčivost a stalo se jen státním kultem. Mezi různými náboženstvími, která se šířila z nižších městských vrstev, se prosadilo křesťanství. Postupně začala kolabovat i vojenská moc, docházelo k mnoha vzpourám a vnitřním sporům a vlivem toho nastávaly problémy s ekonomikou. Říši nevládl mocný císař, ale loutky vojenských velitelů, skutečnou mocí nad říší nikdo nedisponoval. Největším problémem se staly nezastavitelné masy barbarských kmenů, Hunů a Germánů, přicházejících z východu do západní Evropy v rámci tak zvaného stěhování národů.