Právní dějiny
věda na pomezí práva a histore / From Wikipedia, the free encyclopedia
Podstatou právních dějin (= právní historie, dějin práva) je sledování historických proměn právních institucí a právních institutů v závislosti na rozhodujících společenských změnách. Zajímavé z hlediska právní historie je rovněž postižení souvislostí mezi procesy, které probíhají ve společnosti a změnami, které pozorujeme v právu. Právní historie se snaží hledat příčiny, které vedou k právním novelizacím.
Základní metoda, kterou právní historie pracuje, je historická metoda v kombinaci s metodou komparatistickou. Právní historie je také jedním z předmětů vyučovaných na právnických fakultách v rámci tzv. propedeutického základu studia a její význam spočívá k utváření právního myšlení budoucího právníka. Mezi nejvýznamnější české právní historiky v minulosti náleželi např. Jaromír Čelakovský, Karel Kadlec, Bohumil Baxa, František Čáda, Václav Vaněček, Jaromír Kincl či Valentin Urfus. Do roku 1945 působili v Praze i němečtí právní historici Wilhelm Weizsäcker či Otto Peterka. Ze současně žijících je možné jmenovat Karla Malého, Jana Kuklíka či Ladislava Vojáčka.