Pobělohorská emigrace
From Wikipedia, the free encyclopedia
Pobělohorská emigrace je označení rozsáhlého emigračního procesu osob, který proběhl v českých zemích v období po porážce českého stavovského povstání, symbolizovanou prohranou bitvou na Bílé hoře, až do konce třicetileté války. Hlavními důvody migrantů byly náboženský útisk zde dominantních protestantů císařskou katolickou mocí (rekatolizace), faktická hrozba trestu za účast či podporu stavovského povstání či válečné události probíhající v českých zemích. Z Čech, Moravy a moravského Slezska pak z těchto důvodů odešla z vlasti značná část domácí šlechty, mocenských, společenských či náboženských elit a inteligence, směřující do rozličných oblastí převážně západní, severní a jihovýchodní Evropy. Patrně nejvýraznejším symbolem pobělohorských exulantů je pak osobnost učence, pedagoga a teologa Jana Amose Komenského.
Odhady o počtu exulantů se liší, řádově se však mohlo jednat až o stovky tisíc migrujících lidí, jejichž odchod přispěl značnou měrou k faktu, že počet obyvatel českých zemí během třicetileté války poklesl ze zhruba tři milionů na pouhých zhruba 800 tisíc lidí.[1]