slovenský sochař, medailér a malíř From Wikipedia, the free encyclopedia
Peter Oriešek (28. srpna 1941 Dolná Súča – 18. října 2015[1] Praha) byl český sochař, medailér, malíř a pedagog Akademie výtvarných umění v Praze.
Akad. sochař Peter Oriešek | |
---|---|
Narození | 28. srpna 1941 Dolná Súča Slovenská republika (1939–1945) |
Úmrtí | 18. října 2015 (ve věku 74 let) Praha Česko |
Vzdělání | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
Povolání | sochař, medailér, malíř, pedagog Akademie výtvarných umění v Praze |
Manžel(ka) | Petra Oriešková |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Peter Oriešek studoval na „Stredné škole uměleckého priemyslu“ v Bratislavě (u profesora Ľudovít Korkoš) a v letech 1960–1966 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v sochařských ateliérech Jana Kavana a Josefa Malejovského.
Po absolvování vysoké školy se stal sochařem ve svobodném povolání. Poprvé vystavoval samostatně roku 1969 a poté až od konce osmdesátých let 20. století. Sochařská i kreslířská tvorba Petera Orieška přinesla do podoby české výtvarné scény novou a neopakovatelnou podobu. Na jeho originální výtvarný výraz, kde interpretuje osobnost člověka ve vztahu k okolnímu světu, měla vliv mimo jiné i nepříznivá společenská atmosféra v zemi okupované po dvacet let sovětskými vojsky.[2] „Krutost pravdy“ není v jeho dílech samoúčelná, ale navrací formě její původní a v historickém kontextu zákonitý smysl zviditelnění. Vyjadřuje senzibilitu, existenciální úzkost a iracionální životní situaci.[3][4]
Od roku 1995 působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze,[5][6] a od roku 1999 také na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Byl členem Asociace umělců medailérů, zakládajícím členem skupin Tolerance[7] a Lipany (1989),[8] členem SVU Mánes (1990) a občanského sdružení Figurama (2001). Zemřel v Praze 18. října 2015. Jeho žena Petra Oriešková byla významná česká akademická malířka.
Peter Oriešek končil studia v době, kdy se na domácí scéně projevil odklon od abstraktního umění a otevřel se prostor pro brilantní kreslíře, kteří vstřebávali podněty pop-artu, hyperrealismu a zejména širokého proudu nové figurace spojeného s obnoveným zájmem o tělesnost.[9] V jeho raných sochařských dílech je zřejmá expresivní nadsázka (Mužská postava, 1965, Mrtvý kůň, 70. léta). V pozdější tvorbě se přes drsnost výrazu přidržuje realistické modelace. Naprostá věcnost lidských i zvířecích figur, vitálnější než skutečný odlitek těla, je často znejasňována fantaskní polychromií[2] (Figura, 164 cm, 1969).[10] Sochy odlité v transparentní umělé pryskyřici nabízejí vhled do nitra s expresivní barevnou změtí vnitřností (Figura, v. 166 cm, 1968, Polštářek, 1968–1969, Zrození, 1969). Existenciální téma zhnusení, které prošlo zcizující lekcí pop-artu, je v nich posunuto až do ironizující polohy.[11]
Jeho zásadními díly z počátku sedmdesátých let je několik variant Anatomie ticha (1970, sbírka GASK),[12] vytvořených jako polychromované asambláže biomorfních abstraktních tvarů z umělé pryskyřice, na desce s ženskou hlavou.[13]
V tomto období, inspirován cestou do Řecka, vytvářel sochařské kompozice volně odkazující k mínojské kultuře a bájnému Mínótaurovi. Způsob, jakým Oriešek připomínal řecké mytické vnímání světa, uložené v základech evropské civilizace, však ukazuje na cesty, kterými byla tato tradice přenesena během renesance a manýrismu.[2] Kromě antického sochařství ho nejvíce ovlivnili Michelangelo, Giambologna a Adrian de Vries.[3]
Jeho suverénní modelace lidské postavy je patrná i z plastik, které vystavil počátkem sedmdesátých let (Ve vaně, sádra, 1975),[14] nebo realizoval jako sochy ve veřejném prostoru (Matka s dítětem).
Těžištěm jeho tvorby jsou však plastiky, které vycházejí ze světa vnitřních představ a snových vizí. Podobně jako některé sochy Karla Pauzera, jsou Orieškovi fantaskní tvorové metaforickým zobrazením animální podstaty člověka (Zvířata, 1987–1989). Těla s napjatou muskulaturou jsou pod šokujícím obnaženým povrchem plná fyziologických procesů. Zvířecí figury vzbuzují hrůzu svou exaltovaností a připomínají klamnou proměnlivost světa ovládaného agresí, hněvem, psychickým nátlakem a bezmocným vzdorem. Orieškovy scény vášně a destrukce vtahují diváka svou narativností, zobrazují příběhy, které se podobají snovým obrazům. Autor jimi chtěl vyjádřit své počínající odcizení od okolí a absurditu existencialistického pojetí bytí nebo úzkost živenou vnitřní sklíčeností.[15] (Anatomie ticha, 1970, GASK)[12]
Plastiky jsou modelované s důrazem na detail, kombinace lidských a zvířecích figur vyjadřují vybičované emoce, strach nebo násilí a jsou zachyceny v dynamických polohách. Napětí je obsaženo i v kontrastu realistické modelace figury ve vypjaté póze s plochami obsahujícími statický reliéf nebo s prvky symbolizujícími smrt a rozpad (Zánik, 1979–1985). Pokud je hlavním sochařovým záměrem vyjádření dynamiky, je sousoší pojato jako rozvinutí pohybových fází jedné figury kráčející se schodů, která se rukama v závěru vzpíná vstříc přicházející naději(Cesta za světlem, 1992).[16][17]
Sochy jsou primárně určené k odlití do bronzu nebo pryskyřice, ale některá komorní díla zůstala jako modely v původním materiálu – směsi včelího vosku, asfaltu a kalafuny a jsou polychromována. Keramická díla vznikla ve spolupráci s Jindrou Vikovou (Fontána, Atrium Žižkov, Figurální reliéf pro stanici metra (nerealizováno). Peter Oriešek se zabýval rovněž medailérskou[18] a reliéfní tvorbou, která byla vydána i jako slepotisk (Faust, 1987), [19]Adam a Eva (1988).[20]
Obrat ke kresbě časově souvisí s Orieškovými úvahami o vícefigurových sochařských kompozicích, ale od přelomu 70. a 80. let se kresby staly zcela svébytnou součástí jeho tvorby a stejně jako sochy zobrazují mezní životní situaci.[21] Orieškovy kresby propojují technicky brilantním způsobem ryzí klasicismus a barbarskou magii a sugestivně ilustrují jak blízko má k sobě krása a zlo.[22] Zachycují s neobyčejnou přesností mezilidské vztahy jako epicko-fantaskní scény. Jemnou a do detailu propracovanou modelaci šrafovaných tužkových kreseb později nahradil užitím techniky airbrush. Hyperbolická bizarnost jeho kresebných kompozic má přímý protějšek v některých sochách.[3]
Expresivní pojetí, sochařská kresba nahých figur a dramatické scény plné emocí a vášní jsou charakteristické i pro kompozice rozměrných obrazů, které Oriešek maluje americkou retuší (airbrush). Mistrovské ovládnutí této techniky umožňuje malíři vytvořit dokonalou iluzi hlubokého prostoru nebo zrcadlení, sépiová barva připomíná staré kresby. Všechny obrazy jsou naplněny skrytými významy. Ženská těla jsou formálně dokonale krásná a smyslná i ve vypjatých konfliktních scénách, mužské a zvířecí figury působí jako anatomické studie renesančního malíře. Lidské a zvířecí je prolnuto navzájem v jedno chimérické tělo, mohutné svaly a šlachy jsou obnažené, žíly naplněné k prasknutí, jako memento mori z figur trčí části jejich vlastních skeletů.[23]
Fantaskní svět malířovy imaginace je přenesen do reálného prostoru sochařského ateliéru. V kontrastu k hyperrealistickým figurám jsou do obrazu komponovány prvky sochařského instrumentáře jako sokly, sloupy, sochařské výztuže a podpěry nahrazující části těl, nebo podivné houbovité útvary, klubka šňůr nebo trubic, připomínající, že součástí tohoto světa je naše technické civilizace.[3][2]
Peter Oriešek patří k předním představitelům současné generace české moderní malby a sochařství, která prostřednictvím nové figurace odhaluje vnitřní složitost člověka s jeho úzkostmi i ztajenou agresivitou a zároveň navazuje na tradice iluzivní malby.
Podle Ivana Neumanna si Oriešek zvolil výtvarné prostředky na pohled tradiční, které dávají najevo vědomí nezbytné kontinuity. Věcnost, tedy reálnost jeho tvarosloví, je zdrcující. Ne však pro dramatičnost příběhu, který dojímá, nebo pro čáru nebo formu, které udivují jistotou, ale spíše pro záhadnost a tajemnost vyvstávajících, jakoby samozřejmých tvarů, věcí světa, které zároveň ukazuje i skrývá.[2]
Příležitostně se věnoval ilustracím (Přistání na Řípu, 1988).[24] Roku 2013 byly vydány známky a obálka prvního dne vydání s kresbami Petera Orieška.[25]
Peter Oriešek je autorem několika figurálních soch ve veřejném prostoru a také významných pamětních desek. Deska s heslem „Kdy – když ne teď?, Kdo – když ne my?“, 17. 11. 1989 byla odhalena 16. listopadu 2006 na Albertově, odkud 17. listopadu 1989 vyšel průvod studentů, který byl počátkem Sametové revoluce.[26] Na domě, kde bydlela disidentská rodina Bendů, je instalována Orieškova deska s bustou Václava Bendy.[27]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.