Ozbrojené síly Rakousko-Uherska
From Wikipedia, the free encyclopedia
Ozbrojené síly Rakousko-Uherské monarchie (německy Streitkräfte der Österreich-Ungarischen Monarchie), přesněji Císařská a královská branná moc (německy kaiserliche und königliche Bewaffnete Macht), byly vojenské síly Rakouska-Uherska. Zahrnovaly dvě hlavní větve: armádu a námořnictvo. Obě organizovali vlastní letecké oddíly – armádní letectvo a námořní letectvo. Armáda sestávala ze tří větví: Společná armáda, C. k. zeměbranu a K. u. honvéd.
Císařská a královská branná moc kaiserliche und königliche Bewaffnete Macht | |
---|---|
Standarta vrchního velitele | |
Založeno | 5. března 1867 |
Stát | Rakousko-Uhersko |
Rozpuštěno | 3. prosince 1918 |
Složky armády | Rakousko-uherské pozemní síly Rakousko-uherské námořnictvo |
Úloha | ozbrojené síly |
Velení | |
Vrchní velitel | Hermann Kövess von Kövessháza (poslední) |
Ministři | Rudolf Stöger-Steiner von Steinstätten (poslední ministr války) Friedrich Lehne von Lehnsheim (poslední rakouský ministr zemské obrany) Vitéz baron Sándor Szurmay de Uzsok (poslední uherský ministr zemské obrany) |
Náčelník Generálního štábu | Arthur Arz von Straußenburg (poslední) |
Stav | |
Věk odvodu | 19 let |
K dispozici pro službu | 13 402 788, věk 15–49 |
Vhodných pro službu | 9 031 046, věk 15–49 |
Aktivních vojáků | cca 2 500 000 (1914) |
Průmysl | |
Domácí dodavatelé | Škoda, Steyr Mannlicher |
Vrchním velitelem ozbrojených sil byl císař, profesionálním velitelem byl náčelník generálního štábu. Šéfem společného ministerstva pro vojenské záležitosti byl ministr války.
Ozbrojené síly sloužily jako jedna z hlavních sjednocujících institucí Říše a hlavní nástroj národní obrany i vnější mocenské projekce. Historie rakousko-uherského vojenství začíná v době, kdy Habsburkové ve 13. století nastolili dědičnou vládu nad rakouskými zeměmi, a táhne se až do pádu Habsburků, na konci 1. světové války, kdy jejich armády patřily k největším a nejrozsáhlejším v Evropě. Ačkoli ne tak mocná jak někteří její současníci tvrdili. Armáda rakousko-uherského rozsahu, zdroje, organizace, technologie a výcvik byly jedním z hlavních faktorů určujících udělení statusu velmoci po většinu 19. a počátku 20. století.