Ortoepie češtiny
norma kultivované výslovnosti spisovného jazyka / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ortoepie (z řeckého ὀρθός, „pravý, správný“, ἔπος „mluva, výslovnost“; Josefem Zubatým navrhovaný český ekvivalent pravomluv se neujal) je norma kultivované výslovnosti spisovného jazyka jako předmět studia lingvistiky.
Nejde tedy o studium všech podob mluvené řeči včetně nespisovných a nekultivovaných podob (tomu se věnuje fonetika), ani o popis významotvorných rozdílů v mluvené podobě jazyka (které studuje fonologie), ale výhradně o popis a přesnou definici té formy výslovnosti, kterou mluvčí jazyka považují za spisovnou a kultivovanou. Funkce ortoepie v mluvené podobě spisovného jazyka je tedy obdobná funkci pravopisu v jeho podobě psané: pravopis reprezentuje standardní formu zápisu jazyka, a to i tehdy, pokud by prohřešky proti této normě neměly významotvornou funkci (i pravopisně chybný text je obvykle srozumitelný) a bez ohledu na to, jaké formy uživatelé jazyka běžně používají (mnoho autentických textů je pravopisně chybných). Pro ortoepickou normu je rozhodující, že jsou určité výslovnostní podoby pociťovány jako normativní, nikoli to, zda jsou běžně užívány. Norma může být pasivně vnímána i aktivně používána a tyto dvě skutečnosti nejsou nutně spojeny; je naopak zcela běžné, že mluvčí, kteří při poslechu velmi citlivě vnímají odchylky od normy, sami užívají nenoremní výslovnost.
Ortoepická norma není arbitrárně daným pravidlem stanoveným autoritou, ale sociálním fenoménem. Rozlišení kultivované a nekultivované výslovnosti (stejně jako pravopisu) objektivně existuje v povědomí mluvčích v tom smyslu, že mluvčí (přinejmenším mluvčí, kteří běžně užívají spisovný jazyk) jsou schopni odlišit kultivovanou výslovnost od nekultivované. Tato norma se vyvíjí v čase a podléhá změnám. Ortoepické příručky a normativní publikace tedy tuto normu nevytvářejí, pouze ji kodifikují (a na jejich základě se případně ortoepické normě učí).[1] Ortoepie tedy spojuje prvky deskriptivní i preskriptivní lingvistiky: popisuje normu jako sociální jev a zároveň ji kodifikuje.
Ortoepie částečně souvisí s logopedií, mezi oběma obory je však podstatný rozdíl. Logopedie je součástí pedagogiky, která se zabývá poruchami komunikační schopnosti (tj. řečovými vadami) a jejich odstraňováním, ortoepie představuje naopak standard kultivované výslovnosti určitého jazyka jako předmět studia lingvistiky.
V rámci ortoepie se vyčleňuje ortofonie, nauka o správném tvoření jednotlivých hlásek, a vlastní ortoepie, která se zabývá spojováním těchto hlásek do slovních a větných celků. Správná výslovnost vyžaduje spojení obou složek: i ortofonicky dokonalá výslovnost může být ortoepicky nesprávná.
V české ortoepii se tradičně rozlišují jako tematické celky ortoepie slov domácího původu a ortoepie slov cizího původu. Pro slova domácího původu je možné stanovit víceméně obecně platná pravidla a ortoepickou výslovnost je možné odvodit z pravopisné podoby slova, u slov cizího původu však jednoznačná pravidla neexistují a ortoepickou výslovnost je třeba stanovit v podstatě případ od případu. Popis ortoepické výslovnosti slov cizího původu bývá uveden ve specializovaných slovnících (Výslovnost spisovné češtiny), ale i v podrobnějších slovnících výkladových (např. Slovník spisovného jazyka českého).