Organické sloučeniny olova
sloučeniny s vazbou olovo-uhlík / From Wikipedia, the free encyclopedia
Organické sloučeniny olova jsou organokovové sloučeniny obsahující vazby mezi atomy uhlíku a olova. První takovouto sloučeninou, která byla připravena, se stalo v roce 1858 hexaethyldiolovo (Pb2(C2H5)6).[1] Vzhledem k tomu, že se nachází stejné skupině priodické tabulky, tak bývá olovo v těchto sloučeninách čtyřvazné.
![Thumb image](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/7f/Organoleadlogo.png/150px-Organoleadlogo.png)
Ve 14. skupině se s rostoucím protonovým číslem prvku ve vazbě C–X (X = C, Si, Ge, Sn, Pb) snižuje disociační entalpie vazby a zvětšuje se její délka. Vzdálenost C–Pb v tetramethylolovu je 222 pm a disociační energie činí 204 kJ/mol; u vazby C–Sn bond v tetramethylcínu je její délka 214 pm a disociační energie 297 kJ/mol. V organických sloučeninách výrazně převažuje olovo v oxidačním čísle IV oproti anorganickým sloučeninám, kde je běžnější PbII. Tento rozdíl je způsoben tím, že v anorganických sloučeninách je olovo vázáno na jiné prvky, například dusík, kyslík nebo halogenidy, jež mají mnohem vyšší elektronegativitu než olovo, na kterém se vytváří částečný kladný náboj, dochází k silnějšímu zúžení orbitalu 6s než u 6p a orbital 6s se stává netečným;.[2]
Nejvýznamnější organickou sloučeninou olova je tetraethylolovo, v minulosti používané jako protidetonační přísada do benzinů.
K zavádění vazeb C-Pb do sloučenin se nejčastěji používají octan olovičitý a chlorid olovičitý. Využití organických sloučenin olova je omezené, částečně kvůli jejich toxicitě.