Logický pozitivismus
From Wikipedia, the free encyclopedia
Logický pozitivismus (někdy též novopozitivismus či neopozitivismus, zhruba od konce 30. let též logický empirismus) je filozofický směr, který vznikl na počátku 20. století a klade si za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědi o světě. Základními prvky tohoto učení jsou empirismus (přesvědčení o původu veškerého poznání ve smyslové zkušenosti) a racionalismus, resp. scientismus (formální logika a matematika, nezpochybnitelné deduktivní odvozování). Označení neopozitivismus se často používá v kritickém smyslu. V rámci moderní vědeckoteoretické diskuse se neopozitivismus rozvinul natolik, že nemůže být považován za jednotnou vědeckou koncepci.[1]
Zakladatelé navazovali na empiriokriticismus Ernsta Macha a logický atomismus Bertranda Russella a Ludwiga Wittgensteina. Velkým impulsem pro vznik této teorie byla Wittgensteinova práce Tractatus Logico-Philosophicus.
Představiteli logického pozitivismu byli Hans Hahn, Moritz Schlick, rakouský filosof a logik Rudolf Carnap působící během třicátých let 20. století jako profesor německé univerzity v Praze, Hans Reichenbach, Herbert Feigl, Otto Neurath a další (Vídeňský kroužek). Vývoj učení významně ovlivnil rakouský sociolog Karl Popper, aktivní člen liberálního "think tank" a hlavní představitel kritického racionalismu, hlavně jako oponent Carnapa. Karl Popper přišel s principem falzifikace (vyvrácení), což byl onen hlavní rozdíl mezi ním a Carnapem, který zastával princip verifikace (ověření).
Původní kořen neopozitivismu je ovšem americký a je spojen se jménem a dílem G. A. Lundberga. Lundberg byl silně ovlivněn americkým behaviorismem, psychologickou teorií, která odvozuje naše vědění o lidské psychice z viditelného (manifestního) chování. Kromě toho byl silně ovlivněn fyzikem P. Bridgmanem, který zavedl do vědy pojem operacionální definice: pojem má místo ve vědě tehdy a jen tehdy, jestliže dokážeme ukázat, jak je možné jej pozorovat nebo měřit a jaké operace k tomu můžeme použít.[2]