Nikolaj Vavilov

Nikolaj Ivanovič Vavilov (rusky Николай Иванович Вавилов; 13. listopadu^jul./ 25. listopadu 1887^greg., Moskva – 26. ledna 1943, Saratov)^[3] byl sovětský biolog a propagátor genetiky v SSSR. Procestoval celý svět, přičemž sbíral semena rostlin, která chtěl dále šlechtit a využít v boji proti neutěšené potravinové situaci v Sovětském svazu. Je po něm pojmenován Institut rostlinné výroby (rusky Всероссийский институт растениеводства имени Н. И. Вавилова) v Petrohradu.^[4]

Nikolaj Ivanovič Vavilov
Nikolaj Ivanovič Vavilov (1933)
Narození	13.jul. / 25. listopadu 1887greg. Moskva
Úmrtí	26. ledna 1943 (ve věku 55 let) Saratov
Příčina úmrtí	hladovění
Místo pohřbení	Voskresenský hřbitov
Bydliště	Rusko
Alma mater	Ruská státní zemědělská univerzita (do 1910) Moskevská obchodní škola
Povolání	botanik, biolog, objevitel, genetik, geograf, akademik a agronom
Zaměstnavatelé	Saratovská státní univerzita genetiky, biotechnologie a inženýrství N. I. Vavilova (1917–1921) Všeruský ústav zahradnictví N. I. Vavilova (1920–1940) VASKhNIL (1929–1935) Ústav obecné genetiky N. I. Vavilova (1930–1940) Ruská geografická společnost (1931–1940) VASKhNIL (1935–1940) S.I. Vavilov Institute for the History of Natural Science and Technology
Ocenění	Medaile Nikolaje Prževalského (1926) Leninova cena (1926) zahraniční člen Královské společnosti (1942) Zlatá medaile Výstavy úspěchů národního hospodářství
Choť	Jelena Ivanovna Barulinová (od 1926)[1]
Děti	Jurij Nikolajevič Vavilov[2]
Rodiče	Ivan Iljič Vavilov
Rod	Vavilovové
Příbuzní	Sergej Ivanovič Vavilov (bratr)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vědecká práce

Vavilov se v 10. letech 20. století stal jedním z prvních světových rostlinných genetiků. S cílem ukončit hladomor a bídu v tehdejším Rusku (ale i ve zbytku světa) cestoval po všech kontinentech a sbíral semena divokých i kulturních rostlin. Věnoval se také výzkumu původu zemědělství jako takového. Od roku 1924 byl ředitelem semenné banky v tehdejším Leningradu, byl také vedoucím oddělení genetiky Akademie věd Sovětského svazu. Od počátku 30. let se ale dostával do sporu se svým ukrajinským rivalem, Trofimem Lysenkem, který význam genetického výzkumu zpochybňoval.^[4]

Nikolaj Vavilov má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Vavilov.^[5]

Soud a smrt

Trofim Lysenko, Vavilovův vědecký rival, měl úzký vztah s Josifem V. Stalinem, kterému odmítání genetického výzkumu vyhovovalo při nastolování nenávisti vůči některým principům fungování společnosti (preferovaným názorem Lysenka a Stalina bylo, že organismus se projevuje na základě prostředí, kterému je vystaven, nikoli obsažené genetické informace). Za tyto postoje Vavilov Lysenka otevřeně kritizoval. Spory vyvrcholily v roce 1940, kdy byl Vavilov zatčen.^[4] Následovalo obvinění z rozvracení sovětského zemědělství (za vinu mu byl dáván například i hladomor na Ukrajině ve třicátých letech 20. století), za což byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Trest mu byl později zmírněn na 20 let odnětí svobody, ve špatných podmínkách saratovského žaláře však roku 1943 zemřel.^[6] Po Stalinově smrti byl omilostněn, v roce 1960 veřejně rehabilitován a označen za „hrdinu sovětské vědy“.^[6]