Mikulov (zámek)
zámek From Wikipedia, the free encyclopedia
Zámek Mikulov je barokní zámek, který se nachází v těsné blízkosti centra města Mikulov v okrese Břeclav. Stojí na skalnatém kopci zvaném Zámecký vrch a tvoří jednu z dominant města. Prostory zámku slouží jako stálá expozice Regionálního muzea v Mikulově i jako příležitostné dějiště kulturních akcí, jako je každoroční vinobraní.
| Zámek Mikulov | |
|---|---|
 panorama zámku od východu | |
| Základní informace | |
| Sloh | barokní |
| Výstavba | 11. století (hrad) |
| Přestavba | 13. století, 60. léta 16. století – 30. léta 17. století (renesanční zámek), 2. polovina 17. století (barokní), po r. 1719, 19. století, po 1945 |
| Stavebník | neznámý |
| Další majitelé | Lichtenštejnové, Kereczenyiové, Ditrichštejnové |
| Současný majitel | Česká republika, ve správě Regionálního muzea Mikulov |
| Poloha | |
| Adresa | Zámek 1, Mikulov,  Česko |
| Souřadnice | 48°48′24,54″ s. š., 16°38′12,13″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 14988/7-1381 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
| Web | Oficiální web |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Na místě mikulovského zámku původně stál kamenný románský hrad z dob Přemyslovců. Ve 13. století připadl Lichtenštejnům a začal být přestavován do gotické podoby.
Lichtenštejnové v roce 1560 hrad prodali Ladislavu Kereczenyimu, který začal s přestavbou hradu na renesanční zámek. Když se v roce 1575 stali novými majiteli hradu Ditrichštejnové, pokračovali s rozsáhlými přestavbami, které vyvrcholily za Františka z Ditrichštejna. V roce 1719 zámek vyhořel. Byl však znovu obnoven a potřebám Ditrichštejnů sloužil až do roku 1945, kdy v rámci osvobozeneckých bojů opět vyhořel. Zámek byl později obnoven podle návrhu architekta Otakara Oplatka a dnes je spravován Regionálním muzeem v Mikulově.
Mikulovský zámek se nachází v Jihomoravském kraji v okrese Břeclav v těsné blízkosti centra města Mikulov, nedaleko hranic s Rakouskem ve vinařské oblasti Pavlovských vrchů. Stojí na Zámeckém kopci a společně se Svatým kopečkem tvoří jednu z dominant města. K zámeckému komplexu patří i nedaleká předsunutá obranná věž zvaná Kozí hrádek. Ta v současné době slouží jako vyhlídka.[1] Zámek má protáhlý půdorys, příjezdová cesta k němu vede z východní strany směrem od mikulovského náměstí. Komplex zámeckých budov je vystavěn v barokním (původně renesančním) stylu. V současné době se v jejich prostorách nachází stálé expozice Regionálního muzea v Mikulově,[2] které jsou zaměřeny především na vinařství a historii zámku.
Zámek má fakticky dvě hlavní nádvoří, jež od sebe odděluje spojovací chodba mezi západní a východní budovou.[3] Severněji položené nádvoří sloužilo v minulosti jako čestný dvůr. Dnes se na něm nachází pozůstatky sochařské výzdoby zámku[4] a gotická studna z 13. století. Bývalý čestný dvůr je spojen s přednádvořím skalním průchodem, nad kterým je vystavěna věž válcového tvaru s vestavěnou osmibokou kaplí zakončenou cibulovitou střechou. Dominantou přednádvoří je kamenná věž s břitem, vedle níž je brána zajišťující průchod k dalšímu přednádvoří s protáhlým půdorysem. Na něm se nachází vinný sklep, bývalé hospodářské budovy a jízdárna.[4]
Počátky
Podle archeologických průzkumů stála na Zámecké hoře v průběhu 11. – 12. století roubená stavba, jejímž úkolem bylo střežit moravsko-rakouské hranice.[5]Novější průzkumy však odhalily další skutečnosti, kvůli kterým se historie objektu posouvá do 10. století. Po požáru původní tvrze bylo započato s výstavbou kamenného hradu, který by byl lépe odolný vůči ohni i případným nepřátelským útokům. Podnět pro vybudování kamenného hradu přišel ze strany Přemysla Otakara I. či jeho bratra Vladislava Jindřicha.[5] Jeho nejstarší část se nachází na jižní straně Zámeckého kopce. Vůbec poprvé je hrad historicky doložen ve zprávách z roku 1249,[6] kdy jej pozdější král Přemysl Otakar II. i s městem daroval Jindřichu z Lichtenštejna. V rukou Lichtenštejnů hrad zůstal až do roku 1560.[7]
Lichtenštejnové
Za dob Lichtenštejnů se mikulovský hrad stal hlavním sídlem jejich rodu[8] a byl mnohokrát přestavován, většinou z důvodů zlepšení obranyschopnosti hradu a zvětšení jeho kapacity.[5] Na konci 13. a počátku 14. století bylo před hlavním vstupem v severní části hradu vybudováno předhradí, na němž byla vystavěna věž válcovitého tvaru s břitem.[7] Hrana této věže byla obrácena ve směru případných útoků na hrad, čímž se mělo zajistit zmenšení průrazu dělové koule, která by byla proti věži vypálena.[5] Věž má průměr 9,5 m a na předhradí zámku stojí dodnes. Podobné věže byly v té době na moravských hradech velmi časté.[9] Ještě koncem 13. století byla vystavěna hradní zeď, která obepínala celý hrad, a byl přestavěn hradní palác.[8] Původně měl lichoběžníkový půdorys o rozměrech přibližně 11x16,5 m a jeho pozůstatky byly objeveny až v roce 1945.[9] Jižní a nově přistavěnou severní část hradu spojoval skalní průchod, který je na zámku zachován dodnes.
K dalším přestavbám hradu došlo ve 14. století. Na skále, v níž byl vybudován průchod mezi nádvořím a předhradím, byla vystavěna štíhlá věž kruhového půdorysu. V roce 1380 byla do této věže vestavěna osmiboká hradní kaple Panny Marie a Jana Evangelisty a na protějším skalnatém vrchu severně od hradu byla vybudována obranná věž[6] (vrchu se dnes říká „Kozí hrádek“,[7] dříve Turold).
Když se začalo v českých zemích vzmáhat husitství a Lichtenštejnové se přidali na stranu Zikmunda Lucemburského, stal se mikulovský hrad roku 1426 terčem husitského útoku. Díky jeho strategické pozici a dobrému obrannému zabezpečení se jej však husitům nepodařilo dobýt. Jelikož Lichtenštejnové patřili ke stoupencům krále Václava IV., pomohli mu počátkem 15. století uprchnout z vídeňského vězení. Když se král vracel do Čech, krátce na mikulovském hradě pobýval.[6] V tomtéž století zde pobývala i Perchta z Rožmberka, která tu prožívala své nešťastné manželství s Janem V. z Lichtenštejna. Později vešla ve známost jakožto „bílá paní jihočeských zámků“.[4]
Možnost ohrožení lichtenštejnských území Turky přiměla pány hradu k další přestavbě, která by zajistila ještě lepší obranu než doposud. Okolo roku 1540 byla zahájena přístavba mohutných, hluboko do skal předsunutých bastionů, a to na jihovýchodní, jihozápadní, severní a západní straně.[6] Severní bastion byl přitom postaven na místě hradního paláce, jehož zdivo bylo při stavbě bastionu využito.[4] Když se Lichtenštejnové dostali v 16. století do finančních potíží, byl Kryštof IV. z Lichtenštejna nucen hrad prodat. Za 60 000 tolarů jej roku 1560 odkoupil uherský šlechtic Ladislav Kerecsenyi.[6] Kereczenyi započal s organizací rozsáhlé přestavby hradu na zámek. O Kerecsenyim se dochovala řada pověstí, podle nichž byl velmi krutý. Vyprávělo se o něm, že se na zámecké terase bavil střelbou do zajatých tureckých vojáků. Roku 1566 byl Kerecsenyi zajat Osmany při dobývání pevnosti Gyula a popraven. Mikulov zdědil jeho syn Kryštof, s jehož smrtí rod Kerecsenyiů vymřel a panství s hradem přešlo do císařovy správy.[8]
Ditrichštejnové
Tehdejší císař Rudolf II. roku 1575 celé panství daroval Adamovi z Ditrichštejna;[8] v majetku jeho rodu zámek zůstal až do roku 1945. Ditrichštejnové pokračovali v započaté přestavbě, která vyvrcholila za kardinála Františka z Ditrichštejna (1570–1636).[7] Ten na zámek přemístil svou kancelář i celý svůj dvůr z Olomouce a jeho přestavby vtiskly stavbě pozdně renesanční charakter.[6] Velké přestavby se dočkal severní bastion, na němž byl vybudován sál předků, který sloužil zároveň jako reprezentativní místnost. Na stěnách sálu byli vyobrazeni zejména zemřelí členové rodu Ditrichštejnů; na výzdobě sálu se podíleli mnozí známí umělci, jako byl Jiří Gialdi,[10] do současné doby se však z jednotlivých portrétů dochovala jen torza.[5] Rozšířena byla severní a jižní křídla obytných budov, mezi západním a východním křídlem byla postavena visutá spojovací chodba,[5] která dnes de facto rozděluje hlavní nádvoří na dvě části. V těsné blízkosti hradu nechal František postavit budovu divadla, vinný sklep s rozsáhlými prostory a knihovnu čítající velké množství cenných svazků. Architektem těchto přestaveb byl pravděpodobně italský stavitel Giovanni Giacomo Tencalla.[11]
Nástupce Františka z Ditrichštejna Maxmilián nechal do sklepních prostor umístit sud na víno, který pojal zhruba 1014 hektolitrů vína, což z něj činilo nejobjemnější vinný sud střední Evropy.[3] Sud se dochoval dodnes a slouží jako ukázka zručnosti tehdejších tesařů. V roce 1645 dobyla mikulovský zámek švédská armáda, která vyplenila zámek i město. Švédové vyloupili i zámeckou knihovnu a významnou část jejích knih si odvezli s sebou do Švédska.[7] Další významná rekonstrukce zámku proběhla v druhé polovině 17. století, kdy byla zámku na popud knížete Ferdinanda z Ditrichštejna vtisknuta barokní podoba.[5]
Kníže Ferdinand nejdříve opravil zámek po švédském rabování a poté nechal na východní straně zámku postavit terasu s altánem. Na samém konci 17. století ještě nechal vybudovat konírny. Obě stavby však byly v 19. století zbořeny.[12]
Důležitý okamžik pro historii zámku i Mikulova nastal v roce 1719. Mikulov tehdy zachvátil požár, který sežehl město a do základů vyhořel i zámek. Ditrichštejnové se však rozhodli zámek znovu vystavět.
Při přestavbě došlo ke sjednocení výškových rozdílů jednotlivých podlaží a navíc byly přistavěny budovy jízdáren a do zámku nebo jeho okolí byly umístěny umělecké předměty, jako například kamenné sochy podél příjezdové cesty k zámku či kovaná brána do zámecké zahrady.[8] Hlavním architektem celé přestavby byl Christian Alexander Oedtl.[12]
V roce 1753 složili moravští stavové hold Marii Terezii v trůnním sále.[13]
V roce 1805 si prostory mikulovského zámku vybral Napoleon Bonaparte pro vyjednání o mírových smlouvách mezi Francouzským a Rakouským císařstvím.[8][13] Cestou na svou pražskou korunovaci se na zámku v srpnu 1836 zastavil a občerstvil Ferdinand V. Dobrotivý se svou chotí Marií Annou Savojskou.[13]
Dne 26. července 1866, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, bylo na zámku podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem, které je známé jako „Mikulovské příměří“. V 19. století došlo k dalším, avšak jen malým stavebním úpravám zámku.
Poválečné období a současnost
Stavební a architektonický vývoj zámku tragicky poznamenal konec druhé světové války. 22. dubna roku 1945 v rámci osvobozeneckých bojů zámek opět vyhořel,[5] dosud nejsou známy přesné okolnosti vzniku požáru.[8] Již o dva roky později však vznikl Spolek pro obnovu mikulovského zámku, který se zásadním způsobem zasloužil o nové vystavění zámeckého komplexu. Autorem současné podoby zámku je brněnský architekt Otakar Oplatek.[14]
V roce 2005 se v zámeckém parku pořádala inscenace obsazení zámku Napoleonovou armádou.[15] Zámek dnes slouží i jako muzeum a výjimečně také jako hotel.[16] Pořádá se zde řada kulturních akcí, každoročně se též stává jedním z dějišť pálavského vinobraní.
V roce 2006 podala kněžna Mercedes Ditrichštejnová, která žije v Argentině, žalobu u okresního soudu v Břeclavi, v níž požaduje vydání zámku.[17] V srpnu roku 2008 rozšířila svůj požadavek i na další mikulovské nemovitosti. V květnu 2010 břeclavský soud její požadavky zamítl.[18]
V srpnu 2007 byla díky deštivému počasí odhalena jeskyně, která se nachází pod nádvořím zámku.[19][20]
V současné době zámek spravuje Regionální muzeum v Mikulově.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
