Malenovice (Zlín)
část města Zlína From Wikipedia, the free encyclopedia
Malenovice jsou část a katastrální území moravského statutárního města Zlína, leží na úpatích západního okraje Vizovických vrchů a rovin kolem řeky Dřevnice. V Malenovicích se nachází stejnojmenný hrad. Městečko bylo v historii až do průmyslového rozvoje regionu ve 20. století významnějším spádovým centrem než sousední města Otrokovice nebo Zlín.
| Malenovice | |
|---|---|
 Hlavní křižovatka v Malenovicích, kostel svatého Mikuláše | |
| Lokalita | |
| Charakter | část města |
| Obec | Zlín |
| Okres | Zlín |
| Kraj | Zlínský kraj |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 49°12′19″ s. š., 17°35′22″ v. d. |
| Základní informace | |
| Počet obyvatel | 7 156 (2021)[1] |
| Katastrální území | Malenovice u Zlína (17,83 km²) |
| PSČ | 760 02 763 02 |
| Počet domů | 1 105 (2011)[2] |
  Malenovice | |
| Další údaje | |
| Kód části obce | 412236 |
| Kód k. ú. | 635987 |
| Geodata (OSM) | OSM, WMF |
 multimediální obsah na Commons | |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Během roku 2015 prošla podstatná část centra obce renovací ulic, proběhla výstavba nového kruhového objezdu, přestavba náměstí a nastaly změny v dopravě.[3] Byla zde plánována výstavba nové Krajské nemocnice Tomáše Bati.[4]
Místní název byl odvozen od osobního jména Malen, výchozí tvar Malenovici byl pojmenováním obyvatel vsi a jeho význam byl „Malenovi lidé“.[5]
První zmínka o Malenovicích se objevuje v roce 1321 pod názvem Malehnawicz. V šedesátých letech 14. století byly Malenovice povýšeny na městečko. V roce 1375 (do roku 1406) vlastnil Malenovice markrabě Jošt Lucemburský. V roce 1427 dobyli Malenovice sirotci. Dne 11. srpna 1470 tábořil u Malenovic český král Jiří z Poděbrad při tažení proti uherskému králi Matyáši Korvínovi. V táboře ho tehdy navštívili polští poslové. Ve druhé polovině 16. století až do požáru roku 1626 stával na pastvisku nedaleko Dřevnice kostel sboru Jednoty bratrské v Malenovicích. Potom bratrské vyznání v obci z důvodu potlačování nekatolické víry prohabsburskou vrchností postupně zaniká. V roce 1626 byla obec vypálena Mannsfeldovým vojskem. Mnoho z celkových 100 gruntů v Malenovicích zůstalo pustých. V letech 1804–1858 byl vybudován nový kostel a postavena nová škola. V polovině 19. století bylo malenovické panství proslulé chovem ušlechtilých ovcí. Po zrušení poddanství a roboty v roce 1848 měly Malenovice asi 1380 obyvatel. V roce 1863 byly Malenovice postiženy velkým požárem, kdy vyhořelo celé městečko, tedy dnešní Jarolímkovo náměstí. V roce 1896 byla započata stavba podřevnické dráhy Otrokovice – Zlín – Vizovice, která vede přes Malenovice. Malenovice byly spádovou obcí pro okolní dědiny – Tečovice, Lhotu a Chlum.
Dne 29. června 1900 se rozvodnila Dřevnice a zalila silnici směrem na Tečovice. Počátkem 20. století se Malenovice staly sídlem zvláštního perleťářského průmyslu, do Malenovic se přistěhovalo asi 20 dělnických rodin. V roce 1904 byla zahájena stavba nemocnice, které se říkalo špitál. V září 1912 byly pod hradem otevřeny sirnaté koupele. Další povodně postihly Malenovice v září 1910 a v srpnu 1913. Ve volbách do Národního shromáždění nové Československé republiky byl poslancem za sociální demokracii zvolen malenovický občan Vítězslav Mikulíček. V roce 1921 žilo v Malenovicích 1655 obyvatel. V roce 1932 byla vystavěna nová sokolovna. Dne 3. května 1945 osvobodila Malenovice rumunská armáda bojující po boku Rudé armády. V roce 1963 se zde točil československý film Ivana v útoku. V roce 1967 byla dokončena I. a II. etapa výstavby malenovického sídliště, celkově bylo dokončeno v roce 1970. Administrativně byly Malenovice do roce 1928 součástí Země moravské, v letech 1928–1948 součástí Země moravskoslezské. Od 1. ledna 1949 byly sloučeny s městem Zlín (tehdy Gottwaldov) a staly se součástí nově utvořeného Gottwaldovského kraje. Od roku 1960 patřily pod Jihomoravský kraj a od roku 2000 jako součást krajského města Zlína patří ke Zlínskému kraji.
Malenovice s přilehlým okolím tvoří samostatný národopisný celek mezi Slováckem, Hanou a Valašskem. Oblast je řazena mezi přechodnou oblast zlínského nářečí, v rámci východomoravské podoblasti. Rozdíl oproti zlínskému nářečí je v dativu „mně“ místo zlínského „mi“. Nářečí v Malenovicích, i sousedních Tečovicích, Lhotce, Loukách i v Kvítkovicích je spisovné češtině velmi blízké, protože nikdy se zde nevyskytovaly dvojhlásky ej za ý,í (dobrej strejček), ale zachované „é“ a „y,ý“ (mléko, řéct, býk, hajný). Zároveň je přítomno české přehlasované -ej, -e („dej, spívejte, nejstarší“ a „smíl se, vidél sem tě“) oproti slovenskému nepřehlasovanému -aj, -a, které se užívá v obcích na jih a východ od Malenovic. Jedná se již o přilehlé spádové části Malenovic (Lhota, Salaš, Karlovice), Bohuslavice u Zlína a Prštné – zde je výslovnost „daj, spívajte, najstarší“ a „smíl sa, vidél jsem ťa“. Od 20. století s přílivem nových pracovníků z různých částí republiky se ovšem původní nářečí stíralo a jazyk více splýval s obecnou češtinou. Dnes se jazyk v Malenovicích od Zlína již téměř neliší a v jazyce obyvatel se projevují prvky jednotného východomoravského interdialektu.
V Malenovicích provedli v letech 1948–1950 členové tamního valašského kroužku rekonstrukci starého malenovického lidového kroje. Podle údajů pamětníků chodili tehdejší muži v krojích ze světle modrého sukna, bílé, červeně nebo modře lemované haleně a tmavě modré župici valašského střihu. O košili se mluvilo jako o lněné barevně vyšívané nebo nevyšívané. Ze zápisů z dějin Malenovic a Louk, které zapsali ředitelé národních škol František Dvořák a Bedřich Trnka, se dovídáme, že v neděli nosívali muži úzké dlouhé nohavice tmavě modře vyšívané, řemenem několikrát opásané. Soukenná vesta byla téže barvy, lemování bylo tmavě modré. Mentlík byl dlouhý, po kolena, v bocích stažen, spodek odstával a tvořil vzadu šosy. Mentlík a vesta se nosily většinou rozepnuté. Tenká košile měla stojatý obojek, u krku šňůrky. Na hlavě se nosil černý širák. Ve všední den se nosily široké konopné gatě domácí výroby a košile ze stejného materiálu. V zimě oblékali na mentlík dlouhý kožich dubeňák, ve všední den nosili bílou huněnou halenu. Hlavu zahřívala vydrovka hnědé barvy, se zeleným plyšem nahoře, uprostřed s barevnou růžičkou „kočičkou“ a vyšíváním. Ženy nosily rubáč, kordulku, leknici, rukávce s okružím u rukou a hedvábným vyšívaným límcem, fěrtoch. Na neděli bylo všechno z tenkého plátna. Za nepohody oblékaly flanelový nebo soukenný kabátek a přehodily vlňák. V zimě stejně jako muži nosily dlouhý kožich dubeňák.[6]
- Malenovický hrad
- Kostel sv. Mikuláše a fara z 19. století
- Pravoslavná kaple sv. Ivana Českého
- Pamětní sokolovna Tyršova z roku 1932
- Socha sv. Floriána (na náměstí)
- Socha sv. Jana
- Socha sv. Jana Nepomuckého
- Socha sv. Pavla
- Socha sv. Vendelína
- Kaplička na Šrámkově ul.
- Kaplička u hřbitova
- Poutní místo Svatá voda Na Kaménce (3 sirnaté prameny, jižně od Malenovic v lesích Vizovických vrchů)
- Památník obětem I. světové války
- Památník obětem II. světové války
- Budova bývalého kláštera sv. Kříže (pod hradem)
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
