Krkonoše
česko-polské pohoří From Wikipedia, the free encyclopedia
Krkonoše (v místním nářečí Kerkonoše, polsky Karkonosze, německy Riesengebirge) jsou geomorfologický celek a nejvyšší pohoří Česka a České vysočiny. Leží v severovýchodních Čechách (západní částí leží v Libereckém kraji, východní v Královéhradeckém) a na jihu polské části Slezska (v Dolnoslezském vojvodství). Nejvyšší horou Krkonoš i celého Česka je Sněžka (1603 m n. m.). Podle pověstí střeží pohoří bájný duch Krakonoš. Krkonoše patří mezi nejoblíbenější horská místa v Česku.
| Krkonoše | |
|---|---|
.jpg) Pohled z Černé hory na Sněžku | |
| Nejvyšší bod | 1603 m n. m. (Sněžka) |
| Délka | cca 40 km |
| Šířka | cca 20 km |
| Rozloha | 631 km² (z toho 454 km² na území Česka) |
| Střední výška | 901 m n. m. |
| Poznámka | nejvyšší pohoří Česka |
| Nadřazená jednotka | Krkonošská oblast |
| Sousední jednotky | Jizerské hory, Janovické rudohoří, Broumovská vrchovina, Krkonošské podhůří |
| Podřazené jednotky | Krkonošské hřbety, Krkonošské rozsochy, Vrchlabská vrchovina |
| Světadíl | Evropa |
| Stát |  Česko Polsko |
 | |
 | |
| Horniny | žula, svor, břidlice, vápenec |
| Povodí | Labe, Odra |
| Souřadnice | 50°45′ s. š., 15°35′ v. d. |
| Identifikátory | |
| Kód geomorf. jednotky | IVA-7 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85–165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš).[1] Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory.[1] Poté, co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století).[2]
Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les[1] a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory.[1]
Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké kolo a také Kotel neboli Kokrháč.[2] Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518.[1] Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš.[1]
Česká spisovatelka Žofie Podlipská se ve své Legendě o Praotci Čechu zmiňuje, že jméno tohoto pohoří Krkonoše je odvozeno od slova Korkontové, to je skupina a nejspíše i národ obrů, kteří zde dlouho přebývali, dokud nebyli vyhlazeni a zajati skupinou Markomanů. Po tomto přepadení zbylo Korkontů v horách jen málo. Někteří Korkontové přebývali v jeskyních a v propastích Krkonoš. Korkontové se údajně smísili s obyvatelstvem Krkonoš a krkonošské obyvatelstvo má podle Podlipské korkontské kořeny. Strážným duchem Korkontů byl údajně Krakonoš. U posledních dvou Korkontů údajně žil Praotec Čech a též je i pochoval. Není o všem jisté, zdali si Žofie Podlipská tuto legendu celou nevymyslila.
První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta.[1][2] Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601.[1] Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech).[1] Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech.[1]
Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (Riesengebirge, v angličtině Giant Mountains) pochází z názvu Risenberg, jímž Georgius Agricola (1494–1555) v roce 1546 označil Sněžku. Pomnožné číslo Riesengebirge pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.[1]
Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení "jámy"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého kola), nebo mrazové sruby.
Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami do nichž spadají podstatně mírněji. Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu. Kompletní geomorfologické členění Krkonoš uvádí následující tabulka[3]:
| Geomorfologické členění Krkonoš | ||
|---|---|---|
| ČESKÁ VYSOČINA • Krkonošsko-jesenická subprovincie • Krkonošská oblast | ||
| KRKONOŠSKÉ HŘBETY |
Slezský hřbet | |
| Český hřbet | ||
| KRKONOŠSKÉ ROZSOCHY |
Vilémovská hornatina |
|
| Vlčí hřbet | nečlení se (Vlčí hřeben, 1140 m) | |
| Žalský hřbet | nečlení se (Mechovinec, 1081 m) | |
| Černohorská hornatina |
||
| Růžohorská hornatina |
||
| Rýchory | nečlení se (Dvorský les, 1035 m) | |
| VRCHLABSKÁ VRCHOVINA |
Janský hřbet | nečlení se (Zlatá vyhlídka S, 810 m) |
| Lánovská vrchovina | nečlení se (Sovinec, 765 m) | |
| PROVINCIE • Subprovincie • Oblast / Celek / PODCELEK • Okrsek • Podokrsek • (vrchol) | ||
Z dvaceti nejvyšších vrcholů České republiky leží 15 z nich právě v Krkonoších. Celkem se v české části Krkonoš nachází 54 hlavních vrcholů vyšších než 1000 metrů a 19 vedlejších vrcholů přesahujících tisícimetrovou hranici. Některé z těchto vrcholů leží přímo na česko-polské hranici (mj. Sněžka) nebo i na polském území nedaleko hranice (Vysoká pláň). Mezi polské tisícovky jsou zařazeny vrcholy, ležící na polském území více než 100 m za státní hranicí.
Krkonoše tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka. Na polské straně se nacházejí jezera ledovcového původu Wielki a Mały Staw. Na české straně Krkonoš je ledovcového původu jen Mechové jezírko.
Související informace naleznete také v článku Seznam jezer v Krkonoších.
Na území Krkonoš se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento v Česku velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Malakofauna Krkonoš čítá 90 druhů měkkýšů.[4]
Ochrana přírody
Jako první národní park v Krkonoších byl na polské straně Krkonoš v roce 1959 vyhlášen Krkonošský národní park (Karkonoski Park Narodowy) na rozloze 55 km², na české straně byl následně v roce 1963 Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 363 km² s ochranným pásmem národního parku 184 km². Krkonoše jsou také od roku 1992 bilaterální biosférickou rezervací vyhlášenou Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu s celkovou rozlohou 71 800 ha.[5] KRNAP je členěn do I., II. a III. ochranné zóny, kde I. zóna je nejcennější a spadá na ní nejpřísnější režim ochrany. To znamená např. opatření kdy v I. a II. zóně je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy. Na území Krkonoš je vyhlášena též ptačí oblast a významné ptačí území, které pokrývá celou oblast biosférické rezervace resp. národního parku včetně ochranného pásma.
Krkonoše jsou z klimatického hlediska nejdrsnějším českým pohořím. Vrcholové partie ležící nad hranicí 1400 m se podnebím dají srovnat s grónským pobřežím. Teplota se mění především v závislosti na nadmořské výšce. Průměrná teplota například v Trutnově je 6,8 stupně Celsia, kdežto na Sněžce, která je nejchladnějším místem Krkonoš, je průměrná roční teplota 0,2 stupně Celsia. Zároveň se jedná o nejchladnější místo České republiky. Množství srážek v Krkonoších závisí na nadmořské výšce a orientaci svahu. Známým faktem je, že stanice v západních Krkonoších mají během roku větší množství srážek než stanice ve východních Krkonoších, protože v Česku převládá západní proudění vzduchu. Nejvíce srážek vypadává v letních měsících během bouřek a nejméně srážek je v březnu, ale díky velkému množství sněhu je to méně patrné. Přestože jsou Krkonoše nejvyšším pohořím v Česku, tak zde nevypadává nejvíce srážek, protože Krkonoše leží ve srážkovém stínu Jizerských hor. Na hřebenech dosahuje množství srážek průměrně kolem 1300 mm/rok, kdežto v údolí to může býti až 1500 mm/rok. Další partií srážek je samozřejmě sníh, který je nedílnou součástí Krkonoš. Průměrně o datu výskytu prvních sněhových srážek se v Krkonoších nedá mluvit, protože na hřebenech může sněžit prakticky po celý rok. Stála sněhová pokrývka leží na hřebenech průměrně od půlky listopadu až do května. K největší kumulaci sněhu dochází na závětrných svazích (tzv. mapa republiky, kde výška sněhu dosahuje až 15 metrů). V Krkonoších je častý silný vítr (nejvyšší rychlost větru naměřena na Sněžce 216 km/h).
Krkonoše jsou významným centrem letní i zimní turistiky. Nejvýznamnější turistická střediska oblasti jsou:
- Pec pod Sněžkou
- Špindlerův Mlýn
- Malá Úpa
- Horní Maršov
- Janské Lázně
- Harrachov
- Rokytnice nad Jizerou
- Szklarska Poręba (Polsko)
- Karpacz (Polsko)
- Benecko
- Jilemnice
- Vrchlabí
Největším krkonošským lyžařským střediskem je SkiResort Černá hora-Pec, vzniklý v roce 2012 spojením středisek v Janských Lázních, Černém Dole a Svobodou nad Úpou, se středisky v Peci pod Sněžkou, Velké Úpě a Malé Úpě. Nejdelší sjezdovkou je turistická sjezdovka v Szklarské Porębě, dlouhá 3940 m.[6]
V posledních letech počet turistů stoupl, v roce 2015 česká strana oblasti poprvé překonala hranici jednoho milionu návštěvníků, když jí navštívilo rekordních 1,13 milionu návštěvníků. Zároveň se změnila skladba turistů, přibylo hlavně Čechů a Poláků na úkor Němců.[7]
- Do roku 1945 zde žilo převážně německojazyčné obyvatelstvo, což se odráží zejména v lidové architektuře a názvech měst, vesnic, chalup atd.
- V Krkonoších se odehrává snímek Vánice z roku 1962 režiséra Čeňka Duby.
- O tragédii Hanče a Vrbaty pojednává snímek Synové hor z roku 1956 režiséra Čeňka Duby a film Poslední závod režiséra Tomáše Hodana z roku 2022.
- Odehrává se zde i večerníčkový seriál Krkonošské pohádky.
- V Krkonoších byla natočena i větší část filmu Snowboarďáci z roku 2004.
- Známými se staly i scény z televizního filmu z roku 1977 Jak vytrhnout velrybě stoličku, jehož podstatná část se také odehrává v Krkonoších.
Hřeben Krkonoš z polské strany
Labský důl od Pančavského vodopádu
Špindlerův Mlýn (Labská/Krausovy boudy)
.jpg)
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
