Knížky lidového čtení je pojmenování pro zábavnou četbu (hlavně pro různé dobrodružné, hrůzostrašné a sentimentální příběhy, v nichž děj probíhal bez úvah a bez motivace a končil šťastným rozuzlením na způsob pohádky), která byla v souvislost s rozšířením knihtisku (tj. zhruba od 16. století) a především v době baroka distribuována v jednodušší úpravě a s dřevorytovými ilustracemi do širokých lidových vrstev. Zatímco v jiných zemích, např. v Německu (zde nesly označení Volksbücher) šlo o triviální četbu bez větší umělecké hodnoty, v našich podmínkách úpadku českého jazyka a literatury v 1. polovině 18. století byly vedle kramářské písně a nábožensky výchovné literatury jedinou česky vydávanou literaturou. Knížky lidového čtení tak představovaly neodmyslitelnou součást české slovesné kultury. Jejich náměty pevně vrostly do naší literární tradice, v níž se i dále vyvíjely.[1]
Některé knížky měly i osvětovou funkci, neboť v nich byla zachycena celá řada praktických zkušeností, které byly často formulovány jako rýmovačky: „Když jsou při západu slunce na nebi červánka, dočkáme se nejspíš krásného ránka.“
Dochované exempláře knížek lidového čtení jsou vzácné. Ve své době byly tak běžnou součástí denního života, že jim jejich majitelé nevěnovali žádnou zvláštní pozornost a péči, takže se některé z nich nedochovaly vůbec nebo jen v jednom exempláři.
Ve většině případů šlo o dobrodružně fantastická vyprávění cizího původu, často velmi stará, společná s jinými evropskými literaturami. Některé příběhy však byly i umělého původu, například povídky od Prokopa Šedivého (1764–1810) (České Amazonky o dívčí válce nebo rytířský příběh Mnislav a Slavětína). Jako nejčastější náměty knížek lidového čtení lze jmenovat:
Ezop (například Obnovený Ezop aneb Nové Ezopovy Bájky z roku 1815),
Příběhy o Ejlenšpiglovi (první příběhy o proslulém šibalovi Enšpíglovi spatřily světlo světa v Německu již v letech 1478–1483),
Fortunatus aneb Podivná dobrodružství se zlatým pytlíčkem, všedávacím kloboučkem a kouzelným prstýnkem (německy již roku 1509),
Faust (Historia o životu doktora Jana Fausta je původem z Německa, kde poprvé vyšla roku 1587, na její motivy napsal Johann Wolfgang Goethe své slavné drama),
Don Juan (vyprávění o proslulém španělském svůdci žen),
Štilfríd a Bruncvík (původně dva staročeské rytířské romány vztahujíci se ke vzniku českého královského erbu, Štilfríd se týká původu orlice a Bruncvík původu lva v erbu),
Kocourkovské příběhy (Schildabürger), původně o obyvatelích fiktivního německého městečka Schilda.
Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čaroděje, též zápiscích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho, Jan Otto, Praha1903, znovu 1927,
Historia o bratru Janu Palečkovi, stavu rytířského, jenž jsa při králi Jiřím českém, velmi šlechetného života, králi milý a vzácný i každému dobrému byl a mnoho kratochvilných věcí za živobytí svého činil, M. Kliková, Praha1904,
Dvě kroniky o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, A. Brož a F. Beneš, Praha1918,
ZÍBRT, Čeněk. Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých. V Praze: O. Pyšvejc, 1910. 372s. Dostupné online. Na s. 12–35 jsou otištěna Frantova práva (nepatrně zkráceno).