Katolická (termín)
From Wikipedia, the free encyclopedia
Termín katolická či katolický (odvozené přes pozdně latinské catholicus ze starořeckého adjektiva καθολικός (katholikos) ,všeobecnýʻ či ,univerzálníʻ)[3][4] pochází z řeckého výrazu καθόλου (katholou) ,v celku, podle celku, obecněʻ a je kombinací řeckých slov κατά (kata) ,oʻ a ὅλος (holos) ,celýʻ.[5][6] První známé použití slova „katolická“ pochází od církevního otce svatého Ignáce Antiochijského v jeho Listu Smyrňanům (kolem roku 110 n. l.)[7] V kontextu křesťanské ekleziologie má bohatou historii a několik způsobů použití.
- Viz též: Katolická či Římskokatolická (termín)
Slovo katolická či katolický může znamenat buď „katolické víry“, nebo „vztahující se k historickému učení a praxi západní církve“.[p 1][8] Ze stejného jazykového původu je odvozen i titul „Katolikos“, který se používá pro hlavu některých církví ve východních křesťanských tradicích.
V necírkevním prostředí je jeho význam odvozen přímo od jeho kořene a v současné době znamená:[9]
- zahrnující širokou škálu věcí nebo všeobjímající;
- univerzální nebo všeobecný význam;
- se všeobecnými zájmy nebo širokými sympatiemi;
- všeobecný, zvoucí.
Tento termín byl začleněn do názvu největšího křesťanského společenství, římskokatolické církve. Všechny tři hlavní větve křesťanství na Východě – pravoslavná církev, starobylé východní církve a církev Východu – se v souladu s apoštolskými tradicemi a Nicejským vyznáním víry vždy označovaly jako katolické. Luteráni, reformovaní, anglikáni a metodisté také věří, že jejich církve jsou „katolické“ v tom smyslu, že i ony jsou v kontinuitě s původní univerzální církví založenou apoštoly.[10][11][12][13][14] Každá církev však vymezuje rozsah „katolické církve“ jinak. Například římskokatolická církev, východní pravoslavná církev, východní pravoslavná církev a východní církev, každá z nich tvrdí, že její vlastní denominace je totožná s původní univerzální církví, od níž se všechny ostatní denominace odtrhly.
Raná definice toho, co je „katolické“, byla shrnuta v takzvaném vincenciánském kánonu v Commonitoriu z 5. století: „v co se věřilo všude, vždy a všemi.“[15][16] Mezi rozlišovací znaky katolicity, tedy víry většiny křesťanů, kteří se nazývají „katolickými“, patří biskupské zřízení, podle něhož jsou biskupové považováni za nejvyšší stupeň služebníků křesťanského náboženství,[17][14] a také Nicejské vyznání víry z roku 381 n. l. Zejména katolicita je spolu s jednotou, svatostí a apoštolskostí považována za jeden ze čtyř znaků církve,[18] který se nachází v prvním odstavci Nicejského vyznání víry: „Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev.“[19]
V průběhu středověku a novověku se objevily další rozdíly v používání pojmů západní katolická a východní katolická. Před schizmatem mezi Východem a Západem v roce 1054 měly tyto termíny pouze základní geografický význam, protože existovalo pouze jedno nerozdělené katolictví, které spojovalo latinsky mluvící křesťany na Západě a řecky mluvící křesťany na Východě. Po schizmatu se terminologie značně zkomplikovala, což vedlo k vytvoření paralelních a protichůdných terminologických systémů.[20]