Flavius Iosephus
židovsko-helénský historik From Wikipedia, the free encyclopedia
židovsko-helénský historik From Wikipedia, the free encyclopedia
Iosephus či Josephus (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím), původním jménem Josef ben Matitjahu (hebrejsky יוסף בן מתתיהו), řecky Iosepos (Ιώσηπος), byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o První židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Josef přibral podle rodového jména císaře Vespasiana.
| Flavius Iosephus | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | יוסף בן מתתיהו |
| Narození | 37 Jeruzalém |
| Úmrtí | 100 (ve věku 62–63 let) Řím |
| Povolání | spisovatel a historik |
| Národnost | Hebrejci |
| Významná díla | Židovská válka Židovské starožitnosti Životopis Proti Apionovi |
| Děti | Flavius Hyrcanus Flavius Simonides Agrippa Flavius Justus |
| Rodiče | Matthias |
| Příbuzní | Matthias (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Znalosti o svém životě nám Josef poskytl sám ve svém autobiografickém díle. Narodil se v kněžské židovské rodině jako Josef syn Matatjášův (Iósépos Matthiú) v roce 37/38.[1] Jeho rodina pocházela svými kořeny z rodu Hasmonejců. Jeho mateřským jazykem byla aramejština, z jiných řečí si téměř dokonale osvojil řečtinu. Byl vynikajícím studentem náboženských otázek a již ve věku 14 let byl dotazován na některé otázky jeruzalémským veleknězem. V 16 letech se přidal na stranu asketického poustevníka Banna. V roce 57 se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde se přidal na stranu farizeů. V Judsku tehdy panovalo stále silnější napětí jak mezi Židy a Římem, tak mezi Židy samotnými. Když v roce 64 římský prokurátor v Judeji poslal několik kněží v okovech do Říma, vydal se Josef s delegací za jejich propuštění k Neronovu císařskému dvoru. Jeho mise byla úspěšná i díky císařově manželce Poppaee, která se jeho případu ujala, Josef navázal úspěšné kontakty s okrajovými kruhy císařského dvora.[2]
Při jeho návratu v Judeji začínalo velké národní povstání. V roce 66 Juda Galilejský obsadil pevnost Antonii a Josef s dalšími kněžími se přidali na stranu bojovníků za nezávislost. Vzápětí byl Josef poslán do Galileje, aby ji připravil na válku, opevnil a nasbíral brannou sílu. Na jeho stranu se přidala židovská města, ale města s převážnou většinou řeckých obyvatel se mu získat nepodařilo. Nakonec se opevnil v Jotapatě, která však byla Římany dobyta. Josef sice chtěl nejprve spáchat sebevraždu, Bůh jej však přesvědčil, aby se Římanům vzdal, protože jejich vítězství bylo nevyhnutelné.[2] Byl tedy zajat, ale jelikož vojevůdci Vespasianovi předpověděl, že se stane císařem, zůstal naživu.[3] O této události se zmiňuje i Suetonius: „... jeden z urozených zajatců, jménem Josef, když ho sázeli do pout, vytrvale a stále tvrdil, že mu je brzy sejme týž muž, ale již jako císař.“[3] Jeho předpověď se naplnila krátce po Neronově sebevraždě. Josef zůstal v římském táboře jako rukojmí, v roce 69 jej však Vespasian propustil,[2] a tak byl Josef přítomen dobývání Jeruzaléma pod velením Vespasiánova syna Tita. Josef sám se povstalce v Jeruzalémě pokoušel přemluvit ke kapitulaci. Jeruzalém padl v roce 70.
Josef byl odveden do Říma, kde mu byla vykázána penze a ubytování na císařovy útraty (Vespasian jej ubytoval v domě, který obýval, než se stal císařem). Josef jako propuštěnec tehdy přijal po císaři i jméno Flavius. Od té doby je v latinském světě znám jako Flavius Iosephus. I když zůstal ve službách Říma a svým dětem dal pohanská jména (Hyrkán, Iustus, Agrippa), zůstal vždy věrný svému židovskému původu a věnoval se psaní děl, v nichž hájil židovskou víru a tradici. O Josefovi nicméně velmi kriticky psali jeho současníci, např. Justós z Tiberiady.[1] Byl čtyřikrát ženat, narodilo se mu pět synů, z nichž dva se však ztratili.[1] Zemřel po roce 100.
Poté, co skončila jeho vojenská služba, sepsal Josef dvě díla, která zachycují neocenitelným způsobem židovské reálie 1. století.
Rabínská literatura Josefa za jeho kolaboraci s Římany přešla hrobovým mlčením. Ani mezi antickými autory se mu nedostalo ohlasu. Jeho děl si však cenili církevní otcové.[1]Až do 18. století proto Josef patřil k nejčtenějším antickým spisovatelům. Teprve analýzy badatelů 19. století vedly ke kritickému náhledu na jeho dílo, což zpočátku vedlo k přehnanému skepticismu.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
