Jásir Arafat
palestinský politik / From Wikipedia, the free encyclopedia
Jásir Arafat (arabsky ياسر عرفات, rodným jménem Muhammad Abd ar-Rahman Abd ar-Ra'úf Arafát al-Qudwa al-Husajní; 4[1][2]/24[3][4] srpna 1929 Káhira – 11. listopadu 2004 Clamart), známý také jako Abu Ammár[5] (arabsky ابو عمّار), byl palestinský politický vůdce, v letech 1969–2004 předseda Organizace pro osvobození Palestiny a mezi roky 1994–2004 prezident Palestinské národní správy. Ideologicky se hlásil k arabskému nacionalismu a socialismu.
Jásir Arafat Abū `Ammār | |
---|---|
1. Prezident Palestinské národní správy | |
Ve funkci: 5. července 1994 – 11. listopadu 2004† | |
Předseda vlády | Mahmúd Abbás Ahmad Qurai |
Nástupce | Rawhi Fattouh (zastupující) Mahmúd Abbás (řádný) |
3. Předseda Organizace pro osvobození Palestiny | |
Ve funkci: 4. února 1969 – 29. října 2004 | |
Předchůdce | Yahya Hammuda |
Nástupce | Mahmúd Abbás |
Stranická příslušnost | |
Členství | Fatáh |
Rodné jméno | محمد ياسر عبد الرحمن عبد الرؤوف عرفات |
Narození | 4. srpna 1929 nebo 24. srpna 1929 Káhira, Egypt |
Úmrtí | 11. listopadu 2004 (ve věku 75 let) Clamart, Francie |
Příčina úmrtí | krvácení do mozku a idiopatická trombocytopenická purpura |
Místo pohřbení | Mukataa |
Národnost | Palestinská |
Choť | Suha Arafat (1990–2004) |
Rodiče | Abdel Raouf al-Qudwa al-Husseini a Zahwa Abul Saud |
Děti | Zahwa Arafat (narozen 1995) |
Příbuzní | Khadija Arafat a Fathi Arafat (sourozenci) |
Náboženství | Sunnitský islám |
Ocenění | Cena za doublespeak (1975) Cena Džaváharlála Néhrúa (1988) Cena míru Félixe Houphouët-Boignyho (1993) Nobelova cena za mír (1994) velkořetěz Řádu dobré naděje (1998) … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Yasser Arafat |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se palestinským rodičům v egyptské Káhiře, kde strávil většinu svého mládí. Studoval na Univerzitě krále Fuada I. a během studií byl stoupencem arabských nacionalistických a antisionistických myšlenek. Byl odpůrcem vzniku Státu Izrael v roce 1948 a během arabsko-izraelské války v roce 1948 bojoval po boku Muslimského bratrstva. Po porážce arabských jednotek se vrátil do Káhiry a v letech 1952–1956 působil jako předseda Všeobecného svazu palestinských studentů.
V druhé polovině 50. let spoluzaložil polovojenskou organizaci Fatah, která usilovala o odstranění Izraele a jeho nahrazení palestinským státem. Fatah působil v několika arabských zemích, odkud podnikal útoky na izraelské cíle. Ve druhé polovině 60. let Arafatova popularita vzrostla; v roce 1967 vstoupil do Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a v roce 1969 byl zvolen předsedou Palestinské národní rady. Rostoucí aktivita Fatahu v Jordánsku vyústila ve vojenské střety s jordánskou vládou krále Husajna I. a na počátku 70. let se organizace přesunula do Libanonu. Tam Fatah pomáhal Libanonskému národnímu hnutí během libanonské občanské války a pokračoval v útocích na Izrael, v důsledku čehož se organizace stala hlavním terčem izraelských invazí během konfliktu v jižním Libanonu v roce 1978 a první libanonské války v roce 1982.
V letech 1983–1993 žil v Tunisku a začal zaujímat postoje otevřené dialogu s Izraelci. V roce 1988 uznal právo Izraele na existenci a usiloval o dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. V roce 1994 se vrátil do Palestiny, usadil se ve městě Gaza a prosazoval samosprávu palestinských území. Vedl řadu jednání s izraelskou vládou s cílem ukončit konflikt mezi ní a OOP. Jednalo se například o Madridskou konferenci (1991), dohody z Osla (1993) a summit v Camp Davidu (2000). Úspěch dohody z Osla vedl k tomu, že mu byla spolu s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem udělena Nobelova cena za mír. V té době podpora Fatahu mezi Palestinci klesala, mimo jiné kvůli vzestupu Hamásu a dalších organizací. V letech 2002–2004 byl fakticky vězněn ve svém domě v Rámaláhu. Koncem roku 2004 upadl do kómatu a zemřel. Přestože příčina jeho smrti zůstává předmětem spekulací, vyšetřování ruských a francouzských týmů ukázalo, že nezemřel cizí vinou.[6][7][8]
I po své smrti zůstává Arafat kontroverzní osobností. Palestinci ho obecně považují za mučedníka, který symbolizoval národní aspirace svého lidu. Izraelci ho považovali za teroristu.[9][10][11][12] Palestinští rivalové, včetně islamistů a několika levicových představitelů OOP, ho často odsuzovali jako zkorumpovaného nebo příliš submisivního ve svých ústupcích izraelské vládě.