Hnutí basmačů
hnutí / From Wikipedia, the free encyclopedia
Hnutí basmačů neboli Basmačské povstání (rusky Басмачество [Basmačestvo]), oficiální název Turkestánské osvobozenecké hnutí ,[1] bylo vojensko-politické a náboženské partyzánské hnutí muslimských národů Střední Asie proti carské a sovětské nadvládě.
Hnutí basmačů | |||
---|---|---|---|
konflikt: první světová válka a ruská občanská válka | |||
Hořící Buchara v obklíčení jednotek Rudé armády 1. září 1920 | |||
Trvání | 1916 – 1934 | ||
Místo | Turkestánská gubernie (západní Turkestán) | ||
Příčiny | islámské povstání | ||
Výsledek | vítězství Rudé armády | ||
Strany | |||
| |||
Velitelé | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Ztráty | |||
| |||
Byly zabity desítky tisíc civilistů.[6][7] Několik set tisíc Kazachů a Kyrgyzů bylo buď zabito, nebo násilně vystěhováno.[8] Neznámé množství lidí zemřelo hladem. | |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kořeny tohoto hnutí lze hledat ve vzpouře proti odvodům ve Střední Asii v roce 1916, jež vypukla, když carská armáda počala odvádět muslimy pro boje v 1. světové válce.[9] V měsících po Říjnové revoluci se bolševici v mnoha částech Ruska chopili moci, čímž začala ruská občanská válka. Politická hnutí turkestánských muslimů se pokoušela vytvořit ve městě Kokandu ve Ferganské kotlině nezávislou vládu. V únoru 1918 však bolševici zaútočili na Kokand a zmasakrovali přitom až 25 000 lidí.[6][7] Masakr vyvolal podporu basmačského hnutí. Basmači – název pochází z turkického výrazu pro nájezdníky – vedli jak partyzánskou, tak konvenční válku, která zachvátila značnou část Ferganské kotliny a většinu Turkestánu.
Počátkem 20. let slavilo toto decentralizované hnutí kolísavé úspěchy, avšak rozsáhlá tažení Rudé armády způsobila basmačům do roku 1923 řadu porážek. Po rozsáhlých operacích Rudé armády a ústupcích, jež zavedla sovětská vláda v polovině 20. let a které se týkaly hospodářského a náboženského života, se vojenské štěstí a veřejná podpora začaly od basmačského hnutí odvracet.[2] Odpor vůči ruské vládě a sovětskému vedení se opět více rozhořel v reakci na kolektivizační kampaně počátkem 30. let.[7]