Florence B. Seibert

Florence Barbara Seibert (6. října 1897 Easton – 23. srpna 1991 St. Petersburg) byla americká biochemička. Nejznámější její prací je příprava účinné látky získané z kultur bakterií způsobujících tuberkulózu. Seibert ji identifikovala jako protein a následně izolovala její čistou formu s názvem tuberkulin. Tato látka umožnila vývoj spolehlivého testu na TBC.

Florence B. Seibert
Narození	6. října 1897 Easton
Úmrtí	23. srpna 1991 (ve věku 93 let) St. Petersburg
Bydliště	St. Petersburg (do 1991)
Alma mater	Goucher College (do 1918) Yaleova univerzita (do 1923)
Povolání	biochemička a vysokoškolská učitelka
Zaměstnavatelé	Chicagská univerzita (1924–1932) Pensylvánská univerzita (1932–1959)
Ocenění	Cena Howarda Taylora Rickettse (1925) Guggenheimovo stipendium (1937) Garvan–Olin Medal (1942) John Scott Medal (1947) Florida Women's Hall of Fame (1986) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Test na TBC spočíval ve vstříknutí tuberkulinu pod kůži a pozorování následné reakce. Z ní bylo možné určit, zda se nemocný setkal s tuberkulózou (včetně očkování) a zdá má proti ní buněčnou imunitu.

Za své vědecké úspěchy dostala Seibert mnoho vyznamenání a byla uvedena do floridské ženské síně slávy a Národní ženské síně slávy.

Mládí a vzdělání

Florence Seibert se narodila 6. října 1897 v Eastonu v Pensylvánii Georgi Peteru Seibertovi a Barbaře (Memmert) Seibertové. Ve věku tří let Seibert onemocněla obrnou. Musela nosit ortézy na nohou a po celý život pak kulhala. Jako teenagerka četla životopisy slavných vědců, které inspirovaly její zájem o vědu.

Seibert absolvovala bakalářskou práci na Goucher College v Baltimoru, kde v roce 1918 absolvovala Phi Beta Kappa. Se svou učitelkou chemie Jessie E. Minor pracovala za války v chemické laboratoři Hammersley v Garfieldu v New Jersey.

Titul Ph.D. v biochemii získala na Yaleově univerzitě v roce 1923. Na Yale studovala intravenózní injekce mléčných bílkovin pod vedením Lafayetta Mendela. Vyvinula metodu, která zabraňuje kontaminaci těchto bílkovin bakteriemi.

V letech 1921 - 1922 byla Van Meter Fellow a v letech 1922 - 1923 American Physiological Society Porter Fellow, obě na Yaleově univerzitě.

Kariéra

V roce 1923 Seibert pracoval jako postdoktorandka na Otho S.A. Sprague Memorial Institute na University of Chicago. Byla financována Porter Fellowship of the American Philosophical Society. Pracovala také na částečný úvazek v Ricketts Laboratory na University of Chicago a na částečný úvazek v Sprague Memorial Institute v Chicagu.

Od roku 1924 do roku 1928 Seibert pracovala jako instruktorka patologie a v roce 1928 jako odborná asistentka pro biochemii na univerzitě v Chicagu.

Pyrogeny

V roce 1924 obdržela cenu Howarda Taylora Rickettse Chicagské univerzity za práci, kterou začala na Yaleově univerzitě a pokračovala v ní v Chicagu. Byla to práce s intravenózními injekcemi, které často způsobovaly u pacientů horečku. Seibert zjistila, že horečky jsou způsobeny toxiny produkovanými bakteriemi (pyrogeny). Toxiny byly schopny kontaminovat destilovanou vodu, když se sprej z vroucí vody v destilační baňce dostal do přijímací baňky. Vynalezla proto nový lapač na zachycení postřiku, aby zabránila kontaminaci během destilačního procesu. Obsah intravenózních injekcí tak byl zbaven pyrogenů - látek vyvolávajících horečku.

Svůj objev publikovala v časopise American Journal of Physiology. Následně byl tento proces přijat Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv, Národním institutem zdraví a různými farmaceutickými firmami. V roce 1962 za svou práci na pyrogenech dostala cenu John Elliot Memorial Award od Americké asociace krevních bank.

Tuberkulóza

V roce 1932 se s Esmondem R. Longem, který pracoval na výzkumu tuberkulózy, přestěhovala a nastoupila do Henry Phipps Institute na University of Pennsylvania. Longe se tam stal profesorem patologie a ředitelem laboratoří a ona přijala místo odborné asistentky pro biochemii. Jejich cílem bylo vyvinout spolehlivý test pro identifikaci tuberkulózy. Předchozí tuberkulinový derivát (Kochova látka) používaný od roku 1890 často v testech vydával falešné negativní výsledky, hlavně kvůli nečistotám v materiálu.

Plíce napadené bakteriemi Mycobacterium Tuberculosis

Nejznámější její prací prováděnou s Longem byla příprava účinné látky získané z kultur bakterií způsobujících tuberkulózu. Seibert ji identifikovala jako protein a následně izolovala její čistou formu s názvem tuberkulin. Strávila řadu let vývojem metod pro separaci a čištění proteinu z Mycobacterium tuberculosis a získáním purifikovaného proteinového derivátu (PPD). Tato látka umožnila vývoj a použití spolehlivého testu na TBC. Test na TBC spočíval ve vstříknutí tuberkulinu pod kůži a pozorování následné reakce. Z ní bylo možné určit, zda se nemocný setkal s tuberkulózou (včetně očkování) a zdá má proti ní buněčnou imunitu.

V roce 1934 publikovala první články o čištění tuberkulinu. Některé zdroje jí připisují úspěšnou izolaci molekuly proteinu tuberkulózy v letech 1937-38, kdy navštívila univerzitu v Uppsale ve Švédsku jako Guggenheimova stipendistka, aby spolupracovala s nositelem Nobelovy ceny vědcem Theodorem Svedbergem. Vyvinula metody čištění krystalického tuberkulinového derivátu pomocí filtrů z porézního jílu a bavlny ošetřené kyselinou dusičnou.

V roce 1940 se její purifikovaný proteinový derivát (PPD) stal národním a mezinárodním standardem pro testy na TBC.

Tuberkulinový test

Mantouxův tuberkulinový kožní test.

Tuberkulinový test (Mantouxův test) se většinou používal pro zjištění účinnosti očkování proti TBC v dětském věku. Pro aplikaci byla kdysi používána směs proteinů produkovaných mykobakteriemi (tuberkulin), dnes se používá PPD (purified protein derivative). Dávka způsobí zánětlivou reakci se začervenáním a ztvrdnutím v místě vpichu. Průměr léze se po 48-72 hodinách změří a vyhodnotí:

• do 5 mm – negativní
• 6–10 mm – odpovídá to alergii postvakcinační
• nad 15 mm – odpovídá to alergii postinfekční
• mezi 10 mm a 15 mm mohou zasahovat oba typy alergie

Další výzkum

V letech 1932 až 1959 pracovala Seibert na Henry Phipps Institute na University of Pennsylvania. V letech 1932 až 1937 byla odbornou asistentkou, v letech 1937 až 1955 docentkou, v letech 1955 až 1959 řádnou profesorkou biochemie a od svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1959 emeritní profesorkou.

V roce 1927 se k ní přistěhovala její mladší sestra Mabel, aby s ní žila a pracovala. Seibert jí zaměstnávala střídavě jako svou sekretářku a výzkumnou asistentku. Po odchodu do důchodu se společně přestěhovaly do St. Petersburgu na Floridě, kde Seibert pokračovala ve výzkumu možných vztahů mezi bakteriemi a některými typy rakoviny. Spolupracovala s nemocnicí Mound Park Hospital a s výzkumným centrem Bay Pines V.A.  Teorie týkající se vztahu bakterií s rakovinou jsou považovány za kontroverzní.

V publikování vědeckých prací pokračovala až do roku 1977. Zemřela v Palm Springs Nursing Home v St. Petersburgu na Floridě 23. srpna 1991.

Ocenění

• V roce 1938 obdržela Trudeauovu medaili od Národní asociace pro tuberkulózu
• V roce 1942 medaili Francise P. Garvana od Americké chemické společnosti
• V roce 1943 obdržela ocenění za úspěch od Americké asociace univerzitních žen
• V roce 1962 obdržela cenu John Elliot Memorial Award od Americké asociace krevních bank
• V roce 1968 byla publikována její autobiografie - Pebbles on the Hill of a Scientist (Oblázky na kopci vědy)
• V roce 1990 byla uvedena do Národní ženské síně slávy
• V roce 1993 byla na místě jejího narození na 72 N. 2nd Street, Easton, PA pověšena pamětní deska

Související články

• Tuberkulóza
• Očkování
• Vakcína

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Florence B. Seibert na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Florence B. Seibert na Wikimedia Commons

Portály: Medicína | Biologie