Výkal (lat. exkrement z exkrece, vylučování) je výměšek organismu vznikající z nestrávených zbytků potravy a některých dalších látek v trávicí soustavě celé řady živočichů. Výkaly, též fekálie (z lat. faex, množ. č.faeces). Lidské výkaly jsou tabuizovaným tématem, nicméně jejich složení a další vlastnosti jsou objektem zájmu a pozornosti lékařů i výzkumníků.
Tento článek je ovýkalu.Ofinském lyrikovi pojednává článek Eino Leino. Další významy jsou uvedeny na stránce Lejno (rozcestník).
Psí výkaly na ulici
Zápach exkrementů způsobuje indolovásloučeninaskatol, která se vyskytuje nejen v lidských a zvířecích výkalech, ale také v sekretucibetek, v mase kanců a v některých rostlinách, např. v květech „svatební květiny“ kaly.[1]
Stolice (lat. faeces) – tvoří ji nestravitelné zbytky potravy, odloupané střevní buňky, množství střevních bakterií a voda (70%). Objem stolice se zvětšuje s obsahem vláknin v potravě. Hnědé zbarvení je způsobeno žlučovými barvivy. Nepřichází-li do střeva žluč, je stolice světlá (např. kaménky ve žlučovodu).[2] K objektivizaci konzistence a tuhosti stolice slouží Bristolská škála typů stolice.
Výraz stolice jako termín označující lidský výkal je odvozován z německéhoStuhl, Stuhlgang (vylučování stolice, původně Gang zum Stuhl, chůze na stoličku) nebo Nachtstuhl (noční výkalová stolice).[3][4]
Výkaly živočichů se označují jako trus či exkrement, např. ptačí trus, trus netopýrů či mořských ptáků (guano), trus stromových pavouků, kompostovaný drůbeží trus, hranatý trus vombatů, exkrementy mnohonožek, exkrementy půdních živočichů, trus žížal atd.
Něco jiného je výtrus.
Trus patří mezi tzv. pobytové znaky zvěře. V myslivecké terminologii jsou „bobky“ trus zajíců a králíků (obecně tvar trusu), „hrozny“ tvrdý trus jelení zvěře, „hrudky“ trus srnčí zvěře, „koláč“ měkký trus jelení zvěře, „smola“ tetřeví výměšek slepého střeva, „stříkanec“ trus dravých ptáků (sokolovití, dravci, sovy), příp. racků, čápů, „výpraš“ výkaly pernaté zvěře.
Nejběžnějším způsobem využití živočišných výkalů je zpracování na hnojivo (chlévský hnůj, kejda, hnojivo z guána). Hnojení sloním trusem se dokonce stalo kampaní Zoo Praha.[5] Dalším možným využitím je získávání energie spalováním jako biomasy. Trus velkých predátorů lze využít k odpuzení některých živočichů (např. tygří trus získaný v zoo k zapuzení kuny).
Historickým slovanským označením je lejno (dříve též „lajno“, gen.pl. lajen, lajnóv); slovo pochází z indoevropského základu lei- (mazlavý). V současné češtině je částečně vnímáno jako zastaralé, ale je v běžné řeči dobře použitelné jako nevulgární výraz. V obecné češtině je nejběžnějším vulgárním označením stolice výraz hovno. Stejně jako jiné výrazy označující vylučování získal již v dávné minulosti vulgární významovou příznakovost a ve spisovném jazyce je nepoužitelný. Původně označoval kravskélejno, z těchto slov také etymologickým splynutím (resp. etymologickou kontaminací) vznikl. I tento výraz lze v daném smyslu považovat za všeslovanský (v lokálních variantách).
Tuhá část ptačího trusu vzniká stejně jako u savců v tlustém střevě. Při průchodu kloakou stírá bělavou kyselinu močovou a jiné uráty (tj. moč zbavenou vody; ptáci nemočí), což se na trusu projeví jako bílý povlak.
Protože ptačí trus, zejména holubí trus špiní a poškozuje městské památky, vysazují se ve městech sokolovití (poštolka, raroh, sokol) a dravci (jestřáb). Cílem není ochrana jednotlivých budov, ale snížení počtu holubů v dané lokalitě.[8]
Žížaly: Podle střízlivých odhadů projde za 24 hodin zažívacím traktem žížaly množství půdy odpovídající 36násobku hmotnosti jejího těla, navíc důkladně obohacené chemickými prvky nezastupitelnými při výživě rostlin. Výsledky výzkumů potvrdily, že ve srovnání s okolní půdou je trus žížal dvakrát bohatší na vápník a hořčík, pětkrát na dusík a jedenáctkrát na draslík. (Carpenter et al. 2007). Protože trávicí soustavu žížal osídluje druhově pestré společenstvo mikroorganismů, vykazuje trus žížal větší mikrobiální aktivitu než okolní půda. Uvádí se, že žížaly v Evropě každoročně vynesou na povrch na jediném hektaru až 40tun exkrementů, představujících 0,4cm horní vrstvy půdy (Feller et al. 2003).[9]
Ve staré češtině slovo „výkal“ znamenalo „samčí semeno, sperma“.[10]
Není jisté, jaké množství trusu vylučovali obří sauropodní dinosauři, podle některých odhadů, založených na pozorování současných slonů a kopytníků, však vychází množství denně vyloučeného trusu u obřích titanosaurů zhruba na 100 až 400 kg (v extrémním případě pak až přes 700 kg).[11]
VOLEKOVÁ Kateřina. Výkal. In: Elektronický slovník staré češtiny [online]. Praha, oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, v. v. i., 2006–. [Cit. 20. 10. 2018] Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.8)
JÍLEK, František. Z minulosti českého argotu. V. V Praze: Česká akademie věd a umění, 1935. 5. díl s. 174–210. Sborník filologický, sv. 10.
KRÁTKÝ, Radovan. Hantýrka pro samouky. Praha: SNKLU, 1965. 104 s.
MOTYČKOVÁ, Tereza. Lascivita staročeského mastičkáře. Plzeň, 2016. 57 s. Diplomová práce. Vedoucí práce Mgr. Jiří Novotný. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a literatury.
OBRÁTIL, Karel Jaroslav. Druhá kytice národních prasáren. V opravené podobě vydání první. Praha: Lege artis, 2017. 448 s. Libri redivivi, sv. 11. ISBN978-80-906110-2-3.
OBRÁTIL, Karel Jaroslav. První Kytice národních prasáren. V opravené podobě vydání první. Praha: Lege artis, 2016. 424 s. Libri redivivi, sv. 10. ISBN978-80-906110-1-6.
OBRÁTIL, Karel Jaroslav. Velký slovník sprostých slov. V opr. podobě vyd. 1. Praha: Lege artis, 1999. 314 s. Kryptadia. Libri redivivi, sv. 8. ISBN80-238-4444-X.
OUŘEDNÍK, Patrik. Šmírbuch jazyka českého: slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. 4., dopl. vyd., ve Volvox Globator 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2016. 532 s. ISBN978-80-7511-231-6.
